Máte rádi horory? Milujete ten plíživý strach, který se vám občas svíjí kolem nohou, někdy dokonce i kolem celého těla? Pak máme podobný vkus na filmy.

Dnes se tak jemně o horor otřeme, ale obávám se, že tenhle druh hororu se většině z vás nebude líbit ani za mák.

 

Nástup do práce po škole, po mateřské... Nezvyk, nervy, přizpůsobení se. Není to občas nic příjemného, ale katastrofa také ne (většinou).

Ale co situace, kdy si práci hledáte po škole, či po mateřské?

Nu a náš horor může začít...

 

David začal chodit do školky ještě před tím, než já zahájila akci: Hledám práci.

Chodil tam jen dopoledne a nepravidelně. Zvykl si bez problémů, netrvalo dlouho a ani občasné slzičky už nebyly.

Fajn, řekla jsem si, mám o starost míň...

Chyba lávky.

Starost o slzičky byla sice zažehnána, leč na mě čekala starost jiná ... první hororová příšera při hledání zaměstnání, a to v podobě těchto vět:

Aha, děti? Tak to bohužel nepůjde..., A máte děti? No, my se vám ještě ozveme, ale děti, to bude asi problém..., Jste ale bezdětná, že slečno?

 

Myslím, že tohle poznala většina z nás. Děti nepřekonatelný problém některých zaměstnavatelů.

 

Obíhala jsem kanceláře, podniky a někdy jsem měla pocit, že tím, že jsem porodila, spáchala jsem neodpustitelný zločin, kvůli kterému nemám nárok na dobrou práci...

 

Jedno deštivé odpoledne jsem opět vyrazila na obchůzku s mým vlastním soukromým názvem: Jsem matka, zabte mne!

A po cestě jsem si v duchu říkala, že tohle není fér... Je to prostě hnusný a nelidský odmítnout někoho jen proto, že má doma malé dítě.

Ta myšlenka mě nažhavila.

 

Vešla jsem do kanceláře a položila tu samou, ohranou, stokrát vyřčenou otázku Nemáte volné místo?

A slyšela jsem pochopitelně tu samou, ohranou, stokrát vyřčenou odpověď. Odpověď ve stylu: Na otázku otázkou.

 A děti, máte? Pokud ano, jen tu ztrácíte čas...

Neodpověděla jsem té osobě sedící za stolem, otírající si zpocené čelo a vydávající zvuk umírajícího vepře.

Otočila jsem se a bez jediného slova vyšla ze dveří.

Ztráta času.

Jak si tak zapínám bundu, pozoruji maminku s dítětem, jak vchází do kanceláře toho upoceného tlusťocha. Neodolala jsem a nalepila ucho na dveře.

(Dobré vychování šlo v tu chvíli mimo mě).

 

Ona žena, byla manželkou tlouštíka a dítě jeho synkem.

Mé nažhavení přerostlo v požár.

Vtrhla jsem do kanceláře, otočila se na ženu, dlouze se jí zahleděla do očí a řekla:

„Také vás váš muž považuje za něco méněcenného?“

Žena zalapala po dechu, tlouštík otevřel ústa.

„No, když máte to malé....“ Tu větu jsem už pronesla směrem k upocenému otci, který mě před deseti minutami vykázal z místnosti.

 

Pochopitelně mi to nijak nepomohlo v hledání zaměstnání, ale pomohlo to mému vnitřnímu napětí.

Výbuch – a klid, pohoda...

 

Práci jsem nakonec našla. Snad i díky tomu, že má zaměstnavatelka byla matkou čtyř dětí...

 

Nejen já, ale i naše čtenářky mají s tímto životním hororem zkušenosti:

 

Čtenářka Xym:Mne sa stalo, že keď som si hladala novu pracu (mala som 26), tak ma na jednom mieste odmietli so slovami, ze som casovana bomba - kandidat na matersku, hoci som slobodna...“

 

Čtenářka Dagmara: „Mám dvě děti (4 a 7let) a právě minulý týden jsem měla rozhovor s jednou paní zaměstnavatelkou. První, na co se zeptala bylo, jak mám staré děti a hned "natvrdo" mi řekla, že v tom případě o mne nemají zájem, neboť má kolektiv zaměstnankyň, které mají děti již odrostlé a já bych jim nabourávala pracovní pohodu, pokud bych měla občas paragraf a byla doma s nemocnými dětmi.“

 

Čtenářka Žábina: „Stalo se mi, že jsme s kamarádkou nastoupily do jedné firmy, která obchodovala s podlahovými krytinami... Posadili nás spolu do kanceláře, byla tam s námi jedna dívčina, která nás zaučovala... Práce nás bavila, šla nám, proto nás velmi překvapilo, když si nás asi po 3 týdnech majitelka zavolala a oznámila nám, že nás propouští bez udání důvodu ... Jenže já jí nedala pokoj, dokud jsem z ní nedostala, že ona zaměstnankyně jí řekla, že se celou pracovní dobu bavíme jen o dětech... Že práci jsme si udělaly, to nikoho nezajímalo... Bavily jsme se o dětech, místo o fakturách, byly jsme neperspektivní...“

 

Každý horor má svůj konec a já doufám, že tento výše popisovaný horor skončí jednou pro vždy.

 

Od 1. 10. 2004 totiž vstoupí v platnost zákon o zaměstnanosti, který osobní otázky nesouvisící s prací zakazuje.

Děti a manželství je od dnešního pátku soukromá věc každé z nás a zaměstnavatel už nemá právo pokládat otázky tímto směrem.

 

Podle slov iDNES tento zákon považuje právník Úřadu pro ochranu osobních údajů za průlom: "Zaměstnavatel teď bude povinen prokázat, že odpověď na tyto otázky potřebuje, aby člověk mohl dobře vykonávat svou práci. Jinak se nemá právo ptát na žádné osobní věci. A já neznám práci, kde by firma musela vědět, že žena je matka."

Pokud se přesto zaměstnavatel bude vyptávat, na co nemá, postižený si na něj může stěžovat. Nejdřív na úřadu práce, pak na Úřadu pro ochranu osobních údajů. Může také firmu zažalovat pro diskriminaci. "Žalobu by pak s velkou pravděpodobností vyhrál," říká právník.

"A pozor - diskriminace se dá dokázat, i když se jednání odehrálo mezi čtyřma očima. Máme na to metody," tvrdí Bartík.

A nám milé maminky nezbývá, než jen doufat, že tento zákon bude opravdu k užitku a že si vychytralí zaměstnavatelé nenajdou nějakou tu cestičku, jak jej obejít...

Reklama