Reklama

Stroj času byl vždycky můj sen. Kolik příběhů jsem si vymyslela, ale to je na jiné téma.

Dnes by mělo být o tom, jak změnit pomocí zpětného chodu času něco v našem žití. Jsem člověk osudu skoro poddaný, přestože jsem ochotná se s ním poprat, ale neměnila bych nic. Okřídleně: co mě neporazilo, mě posílilo. Přesto bych byla vděčná, ďáblu či bohu, kdyby mi to dvakrát umožnili.   Teda nic veselého tu dnes asi moc nebude a já nebudu výjimkou.

Poprvé bych žádala vrátit čas o jedenadvacet let a vyřídit pracovní telefonát tatínkovi. Myslela jsem, že jednodenní zpoždění nebude vadit, spěchala jsem pro synka do školky. Kdybych volala, táta by pro mě něco mohl dělat a tu malorážku by si možná k spánku nepřiložil.

Podruhé o osm let. Měli jsme jet za mamkou do Hospicu. Naše auto bylo v servisu, švagrová se jako čerstvý řidič bála řídit, předpovědi dešťě a bouřek toho roku byly děsivé, o den jsme odložili. Večer mamka skonala. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem za ten volant nesedla já, určitě bych jiné auto i extrémní podmínky zvládla, byla jsem kovaná jízdami do práce. On byl mamky konec nevyhnutelný, ale aspoň jsme ji mohli držet za ruku. enka1  

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Enko, tak to je oboje zpoždění o den, a tak smutné. Je mi to líto. Fakt je, že by se oboje stalo stejně, i když ta první událost asi o něco později. A bůh ví, třeba by to bylo ještě horší. Simona

Co byste ve svém životě změnily vy, milé čtenářky? Pište na adresu:

redakce@zena-in.cz