Věno jsem dostala ve formě ručníků, utěrek, povlečení, porcelánu atd. a to od obou maminek. Vše bylo nezničitelné a nerozbitné, takže když jsem si po desetiletích konečně kupovala kostičkované utěrky a povlečení podle mého vkusu, už jsem ani necítila zadostiučinění, jen nekonečnou úlevu. Obě to myslely dobře, ale já jsem 20 let jejich výběr absolutně nesnášela. A vyhodit to všechno? Na to jsem příliš šetrná.
Svým dcerám kupuji jen to, o co si řeknou - starší nechce nic, mladší chtěla modrobílé utěrky. Teď, když je takový výběr, jaký za bolševika nebyl! Naštěstí máme dost podobný vkus, trefila jsem se a modrobílé utěrky slouží k velké spokojenosti naší druhorozené v maličké domácnosti v Belfastu.
Věra

No, to je právě ono. Podobné problémy jsem měla na mysli, když jsem tohle téma vyhlašovala. Taky jsem dostala od tchyně hrnečky, které bych si sama koupila, jen kdyby to byly poslední hrnky na celém světě a další možností by bylo pít z dlaní :-))) 
Ono je to těžké, dřív měly věci stabilní podobu celá desetiletí. Duchny byly bílé nebo pruhované a nikdo si neuměl představit, že by měly nebo mohly být jiné (přeháním, samozřejmě, ale víte určitě, jak to myslím). Nikdo si "nevymýšlel". Věci měly hlavně dobře sloužit a dlouho vydržet, zatímco dnes jsou pro nás i tyhle užitkové předměty vyjádřením vlastní osobnosti, vkusu, názorů.
Díky za příspěvek. Jen ať v Belfastu zírají, jaké máme v Čechách pěkné utěrky! ;-)

 

Reklama