Dlouho jsem byla sama a pak jsem si v devatenácti našla prvního kluka. Možná je to akorát, ale mezi holkama jsem si připadala naprosto nemožně a už i našim to bylo divné. Těžko jsem jim mohla vysvětlit, že mám trochu jiné představy než moje spolužačky a že chci, aby až to bude poprvé, bylo to přesně to pravé.

Proto jsem před odchodem z našeho městečka neměla nikoho. Počkala jsem až do Prahy, kam jsem nastoupila před šesti a půl lety na vysokou školu a konečně se dostala mezi lidi, se kterými jsem si mohla v klidu popovídat a oni by si nemysleli, že jsem divná. Tedy dokud jsem neřekla, že jsem ještě panna a čekám na toho pravého, což nikdo s ohledem na moji postavu a celkový vzhled nechápal. Tak jsem to neříkala.

„Naštěstí“ jsem si kluka našla hned ke konci prvního semestru, tak měli všichni duši v peří, včetně mě, protože jsem byla taky jeho první, studovali jsme stejný obor a vůbec mi nevadilo, že je ze druhého konce republiky, než jsem já. Žili jsme si spokojeně na koleji, já měla dojem, že nám vůbec nic nechybí. Asi nechybělo. V podstatě bez nějakých obtíží náš vztah vydržel do konce studií, kde se ale vyskytl ohromný problém. Chtěla jsem si ho vzít a koupit byt.

A začaly všechny ty chlapské kecy o tom, že ještě není připravený a že si nic neužil. Nejhorší je, že měl v podstatě pravdu, jenže já mám všechno už v hlavě srovnané a tohle byla trochu čára přes rozpočet. Moje plány mi vždy vycházely, ale nedalo se nic dělat, tady jsem nezvítězila. Radek se odstěhoval zpátky domů a začal kariéru na Moravě, já zůstala v Praze, našla si slušnou práci (mimo obor, jak jinak s fildou) a začala nový život bez partnera.

To mi vydrželo do listopadu, kdy jsem potkala svého druhého muže – Martina. Je o šest let starší, okouzlil mě hned při seznámení u nás v práci (přišel jako externí konzultant), je svobodný, pohledný, prostě ideál. Taky jsem se mu prý hned líbila, a tak začala moje další eskapáda.

Do ničeho se neřítím po hlavě, takže jsem čekala, co se z něj vyklube. Ale byla jsem překvapena jen pozitivně. První měsíc skoro k ničemu nedošlo, choval se jako dokonalý gentleman, zval mě na večeře, chodili jsme do čajoven (těmi mi otevřel nový vesmír), na procházky... Taky jsem mu řekla, že jsem měla jen jednoho partnera. Usmál se, a že to prý přece nevadí. Byla jsem z něj doslova v sedmém nebi.

Ale on mi počet partnerek neřekl. Vadilo mi to, nechtěla jsem žádné tajnosti. Vždycky řekl, že je to přece jedno a že je to minulost. Čím víc mi vysvětloval, že je to jedno, tím víc mě to iritovalo. Dokonce jsme se kvůli tomu poprvé pohádali. Nakonec rezignoval. Ještě dneska vidím ten jeho pohled... Směsici smutku, vzdoru a čehosi, co jsem tenkrát nedokázala identifikovat.

Pak řekl tu cifru. Myslela jsem, že umřu. Řekl dvacet! Cítila jsem se špinavá, ponížená a zrazená. Sahal na mě stejnýma rukama jako na dvacet jiných! V tu chvíli jsem neměla daleko k šílenství a utekla mu bez rozloučení. Ano, byla to hysterická reakce, ale nemohla jsem si pomoct. Martin se neozýval a já věděla, že tohle bylo vidět v tom jeho pohledu – viděl, co to se mnou udělá.

Nakonec jsem mu zavolala já, když jsem si to všechno srovnala v hlavě. Racionálně jsem si vysvětlila, že to není „tak“ strašné a že mu dám šanci. Dala jsem mu ji, ale vymínila si, že mě nikdy nebude srovnávat s žádnou z nich (a v duchu věděla, že bude, a strašně jsem se toho bála). Strašně se to ve mně pralo, ale když došlo na sex, bylo to něco, co jsem se svým prvním přítelem nikdy nezažila. Bylo to fantastické, tolik orgasmů během jednoho večera jsem nezažila.

Druhý den jsem to zase začala řešit. Vůbec mi totiž neřekl, jestli se mu to líbilo. Já vím. Taky mi pak vyčetl, že nejdřív nechci hodnotit, a pak tohle. Ale strašně mě zraňoval počet jeho partnerek. Žárlila jsem na všechny! Zároveň jsem chtěla být lepší než ony. Vždycky jsem byla nejlepší a nehodlala jsem se s tímhle smířit.

Rozhodla jsem se, že budu nejlepší milenka, jakou kdy měl. A podruhé to nebylo zdaleka tak dobré jako poprvé, i když já byla uspokojena několikrát, on pořád ne. Potřetí se už „neudělal“ vůbec a já se přitom tak snažila! Měl potom zase ty svoje neskutečně smutné oči a tvářil se smutněji a smutněji, čím víc jsem se vyptávala.

Řekl mi, že je to tím, že nejsem spontánní. Že se pořád o něco snažím. Najednou jsem byla v bludném kruhu. Od té doby to trvá. Milovali jsme se mnohokrát, ale jen asi třikrát to bylo podle mých představ a dokázala jsem ho uspokojit tak, abych byla sama se sebou spokojená. On říká, že na tom přece tolik nezáleží, ale já vím, že ano. Ty přede mnou určitě byly lepší. Čím víc se ale snažím, tím smutněji se na mě pak dívá, tyhle pocity mě opouštějí, jen když jsem opilá. I v posteli je to pak fantastické, ale tohle přece není cesta.

Navíc Martin se ukázal jako fantastický chlap, který měl sice spoustu žen, ale miluje mě a netají se tím, že by si mě klidně za nějakou dobu vzal, pokud dokážu překročit svůj stín. Ale já to neumím, nevím vůbec jak. Prosím, poraďte mi, cítím, že pokud se něco nezmění, přijdu o nejlepšího mužského, jakého jsem poznala (a spolu se mnou dvacet dalších). Nevím, co s tím.

Reklama