Reklama

Ze čtvera ročních období mám nejraději podzim.

Dvanáct metrů od našeho domu nám vede hlavní silnice, ale hned za ní je mírný svah k potoku, který lemují vzrostlé stromy bříz, javorů, jasanů, lip a také starých vrb. Za potokem je louka, na níž se každoročně pase dobytek, a za loukou je už smíšený les. Ještě se nenašel žádný malíř, aby vytvořil krásnou paletu barev...

Takový krásný pohled mám z kuchyňského okna. Než se "prokoušu" ke kráse, procházkám a odpočinku všetně dušičkových vzpomínek, musím udělat spoustu práce. Dušičky jsou pro mne odříkání volného času - pro své známé, přátele a pro svoji rodinu dělám svatodušní věnce a kytice.

Před pár lety se mi telefonicky ozvala moje kamarádka Julča. Její SMSka byla velice stručná: ,,Ahoj Věry, mám veliký problém. Potřebuji kytici s 20 bílými růžemi a do ní dej nějaké to chamradí. Pro kytici si přijedu zítra ráno. Díky Julča."

Zajásala jsem, protože mi zbyl jeden polotovar na kytici. Byl z devatera okrasných jehličnanů. Bílé růže jsem si koupila u kamarádky zahradnice, přidala chamradí nevěstina závoje a kytice byla jako vypulírovaná. Líbila se mi. Ještě jsem takovou krásnou neudělala.

Další den ráno u našeho domu zastavila dvě auta - bavoráci. Julča z jednoho vysedla, tmavomodrý kostýmek, oči trošku zapadlé, pod nimi kruhy. Její manžel také v tmavém, ale usměvavý, kolem očí vrásky a za nimi malí strýcalové, takoví puclíci kulatí. Společnost mířila k nám.

,,Dobré ráno,že jsi Věra? Julča nám o tobě hodně povídala. Taky víme, žes ju vytahovala na jedné svajbě z žumpy a ona tě stejně stáhla do ní i se švýcarskými hodinkami, pak jste obě smrděly a ten tvůj přítel se s tebou proto nakonec rozešel. A taky víme, jaké to bylo na..."

Julča se protáhla mezi námi, v dílně si prohlížela hotové věnce a kytice. Líbily se jí.
,,Jsi šikovná, kde mám já?"
,,Tady na zemi, na bílém papíře."
Julča zbělala, brada se jí zachvěla, nohy se podlamovaly.
,,Já jsem chtěla ale svatební," špitla a slzy jí draly do očí.

Chvíli bylo ticho jako v kostele, ale pak bránice dostaly co proto. Strýcalové se hihoňali, plácali se do kolen, že je to fajn trapas a ostuda. Jeden z nich volal mladé Julince - nevěstě, co maminka objednala, a mobilem jí poslal fotku. Odměnou byl smích, že se pořádně nadře, než dojde k oltáři.

Byla bych potvora, kdybych Julču nechala naholičkách. Svatební kytici jsem uvázala a obřad měl značné zpoždění. A svatba? Měla říz, i když byla v předdušičkovém čase. Mladá Julinka si svatební kytici nechala a usušila. Má krásnou vzpomínku.

arjev


Děkujeme za nádherný příspěvek :).

A kde skončila ta původní kytice? :)

Jaké jsou Vaše vzpomínky na Dušičky, ženy-in? Smutné, hořké nebo veselé? Podělte se o ně s námi na redakce@zena-in.cz!