Sardinka v oleji

Podělím se s vámi o příhodu, která se mi detailně vryla do paměti, a kterou s oblibou vyprávím přátelům u skleničky vína pro pobavení.
Byl začátek května, sluníčko vesele hřálo, měli jsme zrovna polední pauzu, takže co víc si přát. Chodila jsem zrovna do sedmé třídy a puberta se mnou dost cloumala. Vyšly jsme s kamarádkou zrovna ze školy a chystaly se k nám domů. Za námi si zrovna mašírovali všechny tři třídy kluků, šli zrovna na hřiště na tělocvik. Měli různé poznámky na naši adresu a o to víc jsem se naparovala a dělala, že mě to vůbec nezajímá, proto jsem si ani nevšimla, že se přede mnou objevila na zemi veliká kaluž. Já, frajerka, ji přeci nebudu obcházet, a tak jsem do ní vstoupila. To jsem ale neměla dělat, protože nešlo o vodu, nýbrž o olej, který (jak jsem se později dozvěděla) vykapal, když se tam kropily kytky. A hádejte, co bylo před naší školou? Byl tam pomník Antonína Zápotockého a okolo byly na zemi mramorové desky. Takže kombinace mramoru a oleje byla přímo katastrofální. Vstoupila jsem tedy hrdě do kaluže, v tom okamžiku mi podjely nohy a já se za burácivého smíchu za mými zády máchala v oleji. Spadla jsem asi třikrát, protože jsem se nemohla postavit na nohy. Oblečení, které jsem měla shodou okolností nové, dovezené ze SRN, bylo v tu ránu nasáklé olejem, z vlasů mi kapalo, připadala jsem si jak sardinka. Rudá jsem byla až za ušima, tak moc jsem se styděla, ale nebylo se kam schovat.

Když mi konečně kamarádka pomohla vstát, byli už kluci i s učitelem, který se také smíchy popadal za břicho, pryč. Myslím, že jsem jim velice zpestřila hodinu tělesné výchovy. Pokračovaly jsme tedy dle plánu v cestě k nám domů. Očima jsem zírala tupě do země, abych nemusela koukat na vyděšené a smějící se obličeje kolemjdoucích lidí. Doma jsem se převlékla, věci jsem hodila do vany, z čehož měli velikou radost moji rodiče, a šla s velikým sebezapřením zpět do školy na odpoledku. Myslím, že nemusím ani psát, co se dělo, když jsem se potkala se svědky této události, ještě ke všemu opačného pohlaví.

Když jsem se odpoledne vrátila domů, čekala na mě maminka mezi dveřmi a otázky se jí rýsovaly v obličeji. Vysvětlila jsem stručně danou situaci, bouchla jsem naštvaně dveřmi a urazila se, jak to obvykle puberťáci dělají. Večer měl tatínek taky velikou radost a já se urazila podruhé.

Oblečení se zachránilo, maminka - kouzelnice, to nějak provedla. Mohla jsem sekat patky dál. Ale na louže už jsem si dávala velikánskej pozor, všechny jsem pečlivě obcházela


Pracovní pohovor

Před několika lety jsem delší dobu sháněla nové pracovní místo. Po asi deseti pohovorech jsem již byla ostřílená „pohovorářka" a říkala jsem si, že už mě nic nemůže překvapit.
Jednoho dne jsem se vypravila do Prahy na pohovor na místo osobní asistentky ředitele jedné české firmy. Nejprve mi ujel před nosem autobus a po té jsem s velikou námahou a funěním konečně našla sídlo té firmy. Vrazila jsem do dveří celá zpocená a uřícená. To byla první ťafka do mého sebevědomí. Po té jsem zjistila, že jsem zapomněla dokumenty, které jsem si měla na pohovor přinést. Druhá ťafka. Paní mě soucitně uklidnila, že se nic neděje, a že jsem měla v telefonu velice příjemný hlas. To mi potěšilo a trošičku vzpružilo.

Pak jsem byla uvedena k panu řediteli. Nejprve se mě zeptal, zda nechci něco k pití. Se zdvořilostí jsem odmítla. Příjemně jsme si povídali o firmě, o mně, o mé budoucí práci. Vypadalo to velice slibně. Náhle mi ale začalo příšerně škrábat v krku. Nejprve jsem pokašlávala. Vždy jsem se omluvila a pokračovali jsme dál. Ale po té pokašlávání přešlo v záchvaty kašle. Třetí ťafka. Nešlo to zastavit. Dusila jsem se, z očí mi tekly slzy, tedy spíše černé potoky od mé řasenky. Se sípáním jsem úzkostlivě prosila o tu nabízenou vodu. Po napití se mi trošku ulevilo, upravila jsem se a dokončili jsme spěšně náš rozhovor.

Poslední a finální ťafka přišla při závěrečném podávání ruky. Byla jsem tak úplně rozhozená a vykolejená, že místo, abych panu řediteli podala pouze svoji ruku, tak jsem mu ji podala i s kabelkou. Totální fiasko, vyrazila jsem jako střela ze dveří a nikdo už mě nezastavil. Myslím, že by se o to ani nikdo nepokoušel.

Nabízené místo jsem samozřejmě nedostala, ani se neozvali, což jsem ani nečekala, ale mám alespoň jednu příhodu pro zasmání.

vlskorepa



Milá vlskorepa,
díky za vtipné nevánoční téma a posílám 700 bodů do VVS

Reklama