Mít dítě hned po škole, jako tomu běžně bývalo za našich rodičů, nebo si užít mládí a nechat si starosti o potomky až do zralejšího věku? To neřeší jen ženy. Jak to vidí dva tatínkové od rodin, z nichž každý zastává opačný názor? Svěřili se nám.

Svět už znám, teď jsem rád tátou rád

Michal (40), otec Amálie (1)

Vždycky jsem býval takový ten týpek, co se nechtěl vázat. Užít si a jít dál. Vážné vztahy, to nebylo nic pro mě. A představa, že ve dvaceti, třiceti letech sedím doma a přebaluju dítě, mě upřímně děsila. Připadal jsem si na otcovství příliš mladý, nevyzrálý, nepřipravený. A navíc, lákal mě svět. Cestování, zábava, poznávání, všemožné koníčky. Nic z toho bych neměl šanci realizovat s manželkou a dítětem na krku. Byly to úžasné roky, nezapomenutelné!

Že mi přece jen něco schází, to mi začalo docházet asi až po pětatřicítce. Všichni kolem byli ženatí, měli děti. A do toho moji rodiče – věčně do mě vandrovali, abych už se konečně usadil, že se vnoučat snad nikdy nedočkají. Odbýval jsem je, ale v hlavě mi to šrotovalo. A když mi do cesty přišla Kačka (32), najednou nebylo o čem přemýšlet. Nedokážu to vysvětlit, ale všechno se z ničeho nic otočilo. Nebo že by přece jen existovaly biologické hodiny i u chlapů? O dva roky později se nám narodila Amča. Děsně mě baví, vidět ji vyrůstat, sledovat ty pokroky.

Ve dvaceti bych ji ale nejspíš bral jako přítěž, kouli na noze, co s sebou musím vláčet. Úplně se vidím, jak ji doma houpu v kočárku a dusím v sobě vztek, že nemůžu jet s klukama na parádní pařbu. To teď vůbec nezažívám, cítím, že už jsem si všechno tohle odžil, už to nepotřebuji k životu. Teď jsem táta a manžel a svou roli si užívám. Navíc teď můžeme dětem dopřát, co jen budou potřebovat. Jsem zajištěný, takže nouzí rozhodně netrpíme. A rozhodně nemám strach z toho, že bych byl starý otec. Chlapi nestárnou, ale zrajou.

Ze synů máme parťáky a před sebou svobodu

Zdeněk (40), otec Dominika (21) a Aleše (19)

Ženit jsem se musel ještě na vojně. Andrea (41), se kterou jsem tehdy chodil necelé tři měsíce, totiž otěhotněla. I přes tu krátkou dobu vztahu jsme se rozhodli, že to spolu zkusíme. Už kvůli tomu malému. Požádal jsem ji o ruku a ve dvaceti letech se stal tátou. Zpočátku to bylo hodně složité, já si po vojně hledal práci a marně sháněl dostupné bydlení. Naštěstí nám hodně pomohli rodiče.

To je asi taky jedna z nevýhod, mít dítě takhle mladý. Člověk nemá žádné zázemí, nic našetřeno. A taky je tak trochu bez zkušeností s výchovou dětí. I když, ty stejně jinak než praxí nezískáte. Na druhou stranu, mladí rodiče jsou mnohem víc v pohodě a nic tak neřeší, nehrotí. Čím je člověk starší, tím větší má ze všeho strach, děti víc hlídá, pozoruje. Vidím to třeba u své sestry, která má teď v pětatřiceti batole, a je z toho na prášky. To Andrea nebývala. A měla i mnohem víc energie. My oba. Když kluky bolelo bříško nebo cokoli jiného, a my se tím pádem nevyspali, ten deficit jsme mnohem lépe snášeli. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, že bych měl kolem mimina skákat dneska!

Z kluků máme už dávno spíš parťáky, kamarády. Musím zaklepat, že spolu máme skvělý vztah. Občas se i jdeme večer někam společně bavit. A kdyby mi teď bylo šedesát? Super je taky to, že se kluci už brzy osamostatní, takže nám doma zůstane mnohem víc peněz. Už se těšíme, jak si zase budeme užívat svobody, cestovat. Jsme pořád mladí! Rozhodně nám nehrozí, že budeme děti vychovávat a živit do důchodu. A pak už jen lítat po doktorech nebo maximálně jezdit do lázní.

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama