baby

V pátek jsem vám zprostředkovala příběh Soni, jejíž Markétka se narodila předčasně na váze půl kila, a slíbila jsem i příběh druhý. Ten je přímo z redakce.

Když mi ho kolegyně Dana Svobodová líčila, v některých pasážích plakala stejně jako paní Soňa.


Měla jsem štěstí i smůlu. Štěstí, že jsem byla v nemocnici, smůlu, že ta nemocnice měla porodní sál v rekonstrukci. Štěstí, že jsem byla v nemocnici, smůlu, že ta nemocnice měla porodní sál v rekonstrukci.

A tak jsem v jedenáct v noci v noční košili vybavena průvodní zprávou a infuzní lahví nad hlavou nasedla do sanitky, která se mnou udělala okružní jízdu Prahou, aby mě vyložila na Bulovce.

„Sem nepatříte, nemůžeme vás přijmout,“ řekli mi na příjmu. Představa, že absolvuji další podobnou cestu, kroužím setmělým městem a klepu postupně na fortny všech pražských porodnic, mi na dobré náladě nepřidala.

Nakonec mě přijali, byť na nedonošené děti v té době ještě nebyli patřičně vybavení. Následovalo napojení na budíky a zběsilý tlukot srdíček mě částečně ubezpečil, že je uvnitř vše v relativním pořádku.

Pocit úlevy trval jen do té doby, než mi mladá lékařka přišla sdělit, že budu muset vydržet do rána, než přivezou z jiné nemocnice inkubátory. Delší noc jsem nezažila.

Šustot srdcí se mísil s řevem vedlejšího porodního sálu, a než jsem se dočkala své hodiny H, byla jsem „svědkem“ čtyř příchodů nových životů na svět. Měla jsem to jako rozhlasovou hru.

„Tak maminko, všechno je připraveno, jdeme na to,“ probudila mě z polospánku-polomrákot spásná, ale i trochu obávaná věta. To, že půjdu na „císaře“ jsem čekala. A s epidurálem? Děsila mě představa, že do mě bude někdo řezat, uslyším všechny ty zvuky, hovor personálu… a jak asi můžou vypadat novorozenci v 36. týdnu?
Šíleně mě brněly nohy, cítila jsem, jak na mě pokládají plátna, a než jsem se stačila zeptat, jestli je to normální, ostrá bolest mi dvakrát projela podbřiškem.

Už si nepamatuji, jakým způsobem jsem dala najevo, že mě řežou zaživa... pochopili a dál nevím.

Probudila jsem se s tělem jako po autohavárii

Moje myšlenky už patřily jenom těm dvěma drobečkům. A když přišla sestra, musela jsem vyslovit podivnou otázku: „Co se mi narodilo?“
„Máte holčičky...“ a následoval rutinní výčet měr i vah, a i když součet všech čísel dal dohromady jedno „normální“ dítě, ohromně se mi ulevilo.

Uběhlo dlouhých deset dní, než jsem je mohla spatřit poprvé. Srdce se mi sevřelo, když jsem na oddělení JIP pro nedonošence vstoupila do sálu plného inkubátorů. Ta umělá průhledná břicha, která za nás dodělávala to, co příroda nezvládla. Zvláštní ticho, jen přístroje dýchaly, hřály, vyživovaly…

„Kde asi jsou?“ těkala jsem očima a trochu jsem se bála přiblížit. Maličcí tvorečkové, takoví stažení králíčci s hlavičkou jak tenisový míček, s prstíčky tenčími než sirka napojeny na pupeční šňůru náhradní „computerové matky“.
Nezažila jsem ve svém životě dojemnější pohled a mohu mluvit o velkém štěstí, že to takhle dopadlo.


V očích mé kolegně se lesknou slzy.

Nedivím se.

Co už v životě ženy může být silnější než emoce kolem narození vlastních dětí? Co důležitějšího než obava o jejich zdraví a co silnějšího než vzpomínka na moment, když je poprvé vezme do náručí?

Reklama