Moje máma kdysi dospěla k závěru, že když si ráda hraje s dětmi, musí si jich pořídit dost. A tak jsme tři. Hezky v rozestupu po dvou letech - já jsem nejstarší, prostřední je brácha a nejmladší ségra.

Co se psychologických teorií o sourozeneckých konstelacích týče, jsme přímo unikátní ukázka - já měla být kluk a navíc jako nejstarší jsem vždycky za všechno zodpovídala, bratříček byl jakožto prostřední a navíc nesplňující představy technicky zaměřeného a vysokoškolsky vzdělaného otce o vhodném pokračovateli rodu poněkud opomíjen, no a nejmladší sestřička byla rozmazlovaný mazánek, o kterého se ovšem táta bál, a tak ho nikam nepustil, navíc u ní se inteligence nebo vlastní názor prostě nepředpokládaly, a tak se jí ani nikdo na nic neptal.

Zkrátka každé z pořadí v naší sourozenecké „trojce“ mělo své výhody i nevýhody. A protože kde jsou tři, tam už jsou možné koalice a sváry, aneb jak se říká „dva jsou rada, tři jsou zrada“, uzavírali jsme nejrůznější komploty - z počátku já a bratr proti sestře, posléze já a sestra proti bratrovi, který zrovna dorostl do věku, kdy „ségra a matka nejsou ženský“, no a pak jsme se všichni vydali vlastní cestou, abychom nakonec pochopili, že k sobě svým způsobem pořád patříme.

Dnes, po řadě let, se naše vztahy, zdá se, konečně ustálily. Žijeme své životy, ale vídáme se rádi, i když s bráškou teď míň, protože odjel do ciziny. A vždycky, když se potkáme, tak vzpomínáme na lumpárny, které jsme prováděli.

Tak třeba když jsme se s bratrem opili na horách a za asistence ségry šli asi ve dvě v noci jezdit na snowboardu. Při pokusu použít ho jako sáňky jsme se vyklopili a snowboard odjel kamsi do tmy. Hledali jsme ho potmě hodinu. Pak jsme to, celí zmrzlí, vzdali a šli spát s tím, že jsme si natáhli budíka na šest ráno a znovu vyrazili - nakonec jsme snowboard šťastně našli zapadlý za hromadou sněhu. Tátovi, který dorazil o hodinu později - jel večer vyzvednout svou přítelkyni, takže jsme přes noc zůstali sami - jsme samozřejmě nic neprozradili.

Nebo když jsme hlídali sotva roční sestřičku, zatímco rodiče odešli slavit Silvestr. Já jako nejstarší měla bojový úkol zavolat sousedy, kteří zůstávali doma, kdyby se něco dělo. A jako na potvoru se sestřička, která vždycky celou noc prospala, rozhodla, že tentokrát bude brečet. Když se rozbrečela poprvé, zavolala jsem sousedy - dali jí napít čaje a sestřička usnula. Podruhé jsem také zavolala sousedy a scéna se opakovala. Potřetí jsem popadla bráchu, zavřela ségru v našem pokoji a šli jsme spát do ložnice rodičů. Ti nás tam také kolem půlnoci našli. Sestra už mezitím řvaní vzdala a taky spokojeně chrupkala.

A takových historek se sourozenci mám spoustu. Zkrátka je skvělé mít bráchu a ségru, i když občas jsem si hodně přála, abych nebyla nejstarší.

A jak jste na tom Vy, ženy-in?
Jste jedináčci, nebo máte sourozence?
Přály jste si mít sourozence? Scházeli Vám?
Nebo jste je naopak nesnášely?
Jaké byly Vaše vztahy v dětství a jaké jsou teď?
Setkáváte se ještě, třeba na Vánoce?
Co jste spolu zažili?
Myslíte si, že jedináčci trpí?
Kolik dětí máte Vy? A kolik jich chcete mít?

Na Vaše vzpomínání a příběhy se těším na adrese redakce@zena-in.cz! Nejlepší příspěvek odměním!

Reklama