Zdravím a přeji krásný den.

Dnes mi článek připomněl moje problémy s blbým tlemením se a ksichtama, se kterýma jsem měla veliké problémy ve škole a kvanta poznámek v žákovský knížce.

Nevím již přesně, ve které třídě to začalo, ale odehrálo se to na druhém stupni, mám dojem, že v 7. třídě. Ale to není zase tak důležité.

První poznámka zněla: „Pohledy Vaší dcery jsou drzé, až vyzývavé.“

Po předání žákovský knížky učitelkou a po přečtení poznámky jsem se neudržela a nahlas se rozesmála. Opravdu jsem za to nemohla, šlo to ze mne samo od sebe.
„Tak ono ti to je k smíchu?! Žákovskou sem!“ zařvala učitelka a už psala další poznámku.
To mě už smích přešel, věděla jsem, co mě bude doma čekat.

Dodatek k poznámce: „Vaše dcera se ještě mé poznámce drze směje, až baví celou třídu.“

Doma mě čekalo vysvětlování. Naštěstí byl doma i táta, který tyto záležitosti řešil v klidu, na rozdíl od mámy, která by mě rovnou zmlátila.
Zeptal se: „Prosím tě, vysvětli mi, Věrko, co těmto poznámkám předcházelo.“
Tak jsem vysvětlovala: „Byla jsem zkoušená z básničky, ze které mě shodou okolností táta doma vyzkoušel. Nevím co se stalo, určitě to znáte - výpadek paměti, a já si ne a ne vzpomenout na další sloku. Učitelka začala poklepávat prsty na stůl a tím mě znervóznila ještě víc. A já, aniž bych si to uvědomovala, jsem dělala nějaké grimasy. Učitelka prohlásila, že jsem se básničku nenaučila, já že ano, a ona, že lžu. Jo a ty se ještě budeš ksichtit? Žákovskou knížku měla na stole, nejen že jsem dostala za 5, ale k tomu ty dvě poznámky.“
Táta se usmál, máma řekla: „To máš po tátovi, také se tak občas chová.“ A táta poznámky podepsal a bylo vyřízeno.

Bohužel, během života jsem podobných situací zažila mnoho. Nevím, čím to je, neumím si to vysvětlit, ale když mám pocit, že když mi někdo nevěří, chovám se tak dodnes. Ponejvíce na úřadech při jakémkoliv vyřizování, takže mi bylo již několikrát řečeno: „Vám je to k smíchu?“
Je pravdou, že hlavou mi běží myšlenky různé a tím pádem asi mám grimasu, která lidi irituje. Nevím o tom, asi by mě měl někdo nafilmovat. Ale že jsem to zdědila po otci, to jsem se několikrát přesvědčila při různých příležitostech, když jsme spolu byli cokoliv vyřizovat. Takže jsme tam stáli dva drzouni s výsměšnou grimasou.

Co s tím mám dělat? Nic, nemůžu za to, ale myslím si, že to vždy zaviní někdo proto, že s jeho názorem nesouhlasím a nejsem schopna se bránit, neboť vím, že je to zcela i zbytečné.

Zdraví Věrulinka


Děkujeme za zajímavý příspěvek :). A udělujeme prémii 500 bodů do VVS.
Reklama