dirt

Seděla jsem nad zmrzlinovým pohárem a povzdechla si, že když už konečně zase začne opravdové léto, budeme za to platit daň. Hlavně v MHD. Většina z vás už asi tuší, kam mířím. Můj nos je velmi citlivý a smraďoši, kteří se vám nalepí na záda, a vy nemáte šanci na únik, mi prostě slušněji řečeno vadí. „Copak nemají doma koupelnu a neznají deodoranty?“ ptala jsem se.

„Řekni mi jednu věc, kterou děláš každý den v koupelně a které by ses klidně dokázala vzdát,“ pravila místo odpovědi kamarádka, která naslouchala mému hořekování. A já nedokázala odpovědět. Uvědomila jsem si, že na hygieně jsem závislá stejně jako na počítači, mobilu, televizi a dalších vymoženostech moderní doby. Minulý týden jsem se těchto věcí zkusila na 24 hodin vzdát (čtěte ZDE). Netrvalo dlouho a rozhodla jsem se, že se na dva dny zkusím vzdát i veškeré hygieny (s výjimkou mytí rukou, neboť moje zdraví je mi přednější).

Na dovolené na chatě nebo pod stanem tu hygienu asi oželíme všichni. Nicméně bez kartáčku na zuby, antiperspirantu a hygienických ubrousků si neumím představit ani tohle. Natož svůj běžný den.

První den: Hurá do práce

Místo kartáčku na zuby žvýkačka, místo mé kosmetické sady pro smíšenou pleť silnější vrstva pudru. Sice je fajn, že po ránu ušetřím asi 40 minut času, ale… Znáte ten pocit, když odcházíte z domu a nemůžete se zbavit dojmu, že jste na něco zapomněli? Tak tohle přesně mám teď já. Vyrazila jsem na vlak o deset minut dřív. Abych si mohla dopřát procházkové tempo a vyvarovala se pocení. Cítím se docela svěží i přes vynechanou ranní hygienu.

Den v redakci utíká docela rychle a bezproblémově až do jedné hodiny odpoledne, kdy sluníčko začínalo pálit do střešního okna v naší kanceláři a já ucítila, že mi v podpaží vlhne tričko. Intuitivně jsem semknula ruce pevně k tělu a snažila se pracovat dál. Chvilku poté jsem vyrazila s kolegou Jakubem na oběd a nenápadně sledovala, jestli nade mnou nekrčí nos.

O dvě hodiny později jsem už seděla ve vlaku a nemohla se zbavit dojmu, že, ač se necítím, zcela jistě smrdím jako ti, na které běžně nadávám. Nemůžu se dočkat čistého navoněného prádla z šatníku. Je mi trapně.

Čisté prádlo ale musí chvíli počkat. Na pořadu dne je totiž vaření večeře, a jelikož zcela jistě načichnu olejem, musím to ještě vydržet. Po večeři místo klasické půlhodinky v koupelně opět jen žvýkačka. Chybí mýdlo a šampon. Na další den si dávám za úkol zjistit, jak tohle obejít.

Druhý den: Připadám si jako ultraprase

Den první jsem docela zvládla. Ovšem to, co přišlo v den druhý, už dobrovolně zažít nechci. Ačkoli tento den jsem do redakce nešla, o společnost jsem měla postaráno. Ráno začínám opět se žvýkačkou a pudrem. Připadám si jako šmudla, která to chce za každou cenu zamaskovat.

Za skupinkou kamarádek, se kterými jsem byla domluvená na focení, vyrážím v poledním horku. V batohu mám dvě čistá trička. Snažím se pohybovat co nejdál od lidí a pořád bojuju s přesvědčením, že jsem cítit stejně jako chlévy na statku mého otčíma.

Svým kamarádkám se hned zkraje omlouvám, že možná podráždím jejich čichové buňky a vysvětluju, proč mám make-up jako po flámu, proč jsou moje vlasy tak mastné a proč se mi dělá v podpaží mokrý půlkruh. Naštěstí mám tmavé tričko. Jsou statečné, zvládly to se mnou. Po první půlhodince focení, během kterého jsem musela pracně nafouknout gymnastický míč a pořádně se přitom zapotila, převlékám tričko. Pánové v parku se měli na co kouknout. Ale kdyby přišli blíž, asi by si řekli, že takové čuně nechtějí, a zase pokračovali v cestě. Pořád se snažím zvedat ruce nad hlavu co nejmíň. Párkrát jsem cítila sama sebe a nebylo to nic pěkného. Než jsme se rozloučili, zase přišlo na řadu převlékání. Použila jsem staré tričko místo ručníku a snažila se ze sebe setřít všechen pot, málem jsem si sedřela kůži. Nemohla bych být bezdomovcem.

Večer jsem to chtěla vzdát a hned po příchodu domů vběhnout pod sprchu. Tyhle myšlenky jsem se snažila zahnat u jídla a potom u probírání, třídění a při úpravě fotek. Dělala jsem to tak dlouho, dokud se mi neklížily oči, abych byla na sprchu příliš unavená. Povedlo se.

Jenže, jak jsem brzy zjistila, ani trochu jsem nechtěla jít do mojí postele, která pro mě vždycky byla symbolem navoněné čistoty, takhle špinavá. Ustlala jsem si se psem na gauči.

Třetí den: Hurá do vany!

Konečně nastala chvíle, na kterou jsem se těšila. Bylo sedm hodin ráno, a to znamená jediné, že právě skončil můj 48hodinový hygienický půst. Běžela jsem se zavřít do koupelny a podle plánu tam strávila téměř dvě hodiny.

Reklama