Reklama

Myslela jsem, že se v lidech vyznám. Myslela jsem, že mám na lidi lidově řečeno „čuch“. A vlastně ani nevím, kde jsem tu jistotu v sobě vzala, kdy se ve mně to přesvědčení zrodilo… Možná to bylo spíš jakési podvědomé Chci se v lidech vyznat, jen letmé přání, které sílilo, až se přeměnilo ve víru.

(Ovšem to je jen mé osobní vysvětlení a možná vůbec ne pravdivé).

 

Každopádně dnes si uvědomuji, přiznávám sama sobě pravdu do očí, že se v lidech nevyznám. A v některých lidech se doslova nevyznám ani za mák.

Usmívají se na mne, povídají si se mnou o možném i nemožném a já z nich mám dobrý pocit. Říkám si Jo, je to fajn človíček. A nějaký čas v tomto svém blaženém přesvědčení žiji, pohybuji se v oparu sladké nevědomosti, rozdávám důvěru, úsměvy, přátelství...

 

Pokud čekáte, že teď napíši: A pak přijde rána, blesk z čistého nebe, smršť, která rozmete můj dobrý pocit na cucky, čekáte správně.

Já nevím…. Existuje nějaký přírodní zákon, který se pokaždé postará o to, abych opět důvěřovala a opět naletěla?

Myslím, že žádný takový zákon není.

Kdepak.

Tady nejde o zákon, ale o mou naivitu. Jde o to, že pokud nedostanu facku, prostě lidem věřím. Nedokážu vycítit to, co jiní lidé. Nedokážu zachytit varovný signál mého druhého já, který mi pošeptá Hele, bacha na něj. To je had s andělským úsměvem.

Já potřebuji dostat ránu, abych otevřela oči a rozpoznala stíny, které se schovávají za milou větou a falešným úsměvem.

 

Tuhle svou naivitu jsem v sobě měla už jako malá holka. Každá má kamarádka byla v mých očích skutečnou přítelkyní, každé jsem bezmezně věřila, každé jsem svěřila ta NEJ tajemství.

Pochopitelně většina těch zaručeně pravých kamarádství skončila tím, že NEJ tajemství bylo prozrazeno celé třídě, nebo se dostavila jiná „zrada“ v podobě pomluv, nesmyslných lží, nebo krádeže mé oblíbené panenky.

 

Jenže k dětství naivita patří. Na tom není nic zlého. A to, že jsem některým kamarádkám stále dokola odpouštěla pomluvy, lsti, podrazy se snad také dá díky věku přejít mávnutím ruky.

 

Obávám se však, že v dospělosti svou naivitu už nijak neobhájím.

Nedávno mi známá řekla „To není naivita, to už je blbost…“ Neměla jsem potřebu se s ní hádat, či se snažit vyvrátit její přesvědčení.

 

Naivita je možná jistým druhem blbosti, ale na druhou stranu si říkám:

Naletěla jsem, to je fakt. Naletěla jsem za svůj život opravdu mnohokrát, ale mám kvůli tomu přestat věřit všem lidem? Mám se zavrtat do ulity s nápisem Můj svět, zavřít dveře a nikoho dovnitř nepustit?

Tohle se mi nechce dělat a ani by se mi to nelíbilo… Mám ráda lidi kolem sebe, ráda se s nimi bavím, poklábosím, pomohu jim, důvěřuji… A to, že se spálím? To je prostě daň, která se občas musí splatit.

 

A zde je slovo „občas“, skutečně důležité… Protože lidé, kteří by mě nikdy nezradili, jsou kolem mne také. Není jich mnoho, pravda, ale o to víc si jich vážím, hýčkám si je ve svém srdci a vím, že dát za ně ruku do ohně se mi vyplatí. Proč? Protože za to prostě stojí.

 

A tím se vracím na začátek…

Nevyznám se v lidech, ale mně to nevadí… Nebýt totiž mé slepé, naivní důvěry, nikdy nepoznám tu hrstku fantastických lidí, na které se mohu spolehnout, u kterých vím, že milé slovo je jen a jen milým slovem…

Díky těmto lidem jsem se k důvěře neobrátila zády. Jsou totiž jasným důkazem toho, že i když člověk naletí, dopadne občas na zem pěkně tvrdě, vyplatí se vstát a dál rozdávat důvěru a otevírat srdce.

 

Tak nevím… je má naivita opravdu blbostí?

Možná je branou k lidem s velkým srdcem. Někdy je ona brána zamčena na tisíce západů a někdy se otevře a pustí mě dovnitř. Pustí mě do světa skutečného přátelství, lásky, porozumění.

 

A jak jsou na tom s důvěrou čtenářky Ženy-in?

Milala: Taky nedokáži odhadnout lidi na první pohled. Jsem vždy určitým člověkem nadšená, a nakonec se z něj vyklube špatný člověk. Někdy je to zase naopak. Nejhorší bylo, když asi před 20 lety chodily moje děti do školky, a jeden tatínek se mi zdál opravdu skvělý, moc se svým dcerám věnoval, žádné vystoupení se neobešlo bez něj, vždy to moderoval, byl ochotný, každého vyslyšel. Dávala jsem ho za vzor svému muži, který mě varoval, říkal, že to dobrý člověk není. Nevěřila jsem a bohužel měl pravdu, asi před 10 lety odešel neznámo kam a před měsícem jsem v novinách četla, že ho zavřeli za vraždu. A o jeho dcerách nikdo taky neví.

 

marta-b: Tak já bohužel vůbec nemám odhad na lidi, a proto třeba nedávám na svoji intuici, když si o někom od začátku myslím, že je fajn a že se mu dá věřit. Párkrát to samozřejmě vyšlo, že jsem se trefila a mohla jsem nově poznaný osůbce věřit i po nějakým čase, ale prostě ve většině případů to neklaplo. Takže spíš věřím jenom lidem, který znám víc než dobře. V rodině skoro všem, kamarádkám jen některým (těm nejbližším), v práci se taky někdo najde. Pověstnou "kudlu do zad" jsem dostala od svojí rádoby-kamarádky, když pořád slibovala a slibovala a skutek utek. A byla to pro mě hodně důležitá věc, takže její nedodržení byla pořádná "facka" ...

 

Lubar: Já jsem ve vztahu k lidem hodně ostražitá, ale jen do té doby, dokud si je k sobě nepustím ... pak jim věřím až příliš (a taky jsem na to už párkrát doplatila a nepoučila se). Ale mám pocit, že s rostoucím věkem trošku ostražitosti ztrácím a že víc než lidem kolem sebe věřím sama sobě, a na lidi okolo (s výjimkou a pár skutečně výjimečných a léty prověřených přátel) moc nespoléhám ...

 

Landriel: Většinou se v odhadu nespletu, už se mi mockrát stalo, že mi byl člověk bez příčiny úplně odporný a většinou se z něj velmi brzo vyklubal darebák, ale taky už jsem se párkrát spálila.

 

Vivian: Většinou mám dobrý odhad a snažím se být opatrná, jsem něco mezi - ani příliš důvěřivá, ani úzkostlivě opatrná. Pokud jde o větší zklamání, vybavuji si akorát jedno. Myslela jsem si, že po čtyřech letech soužití už člověka docela dobře znám, ale vyvedl mě z omylu. Ale věřit lidem jsem pro to nepřestala…