Reklama

Dlouho jsem váhala, zda následující článek zveřejnit. Dotýká se mých velmi citlivých a osobních záležitostí a nepsal se mi lehce. Dokonce bych řekla, že to bylo - a asi i na dlouho zůstane - to nejtěžší, co jsem kdy napsala. Přesto si myslím, že by zde měl zaznít právě dnes - na Dušičky. A budu ráda, když třeba někomu z Vás pomůže vybojovat si svou vlastní bitvu. Tu nejbolestnější a nejcitlivější...

Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka jezdila s rodiči každý rok na začátku listopadu na hřbitov. Koupili jsme svíčky, věnec a květiny a společně šli na dědečkův hrob. Nějak zvlášť se mě to ale nedotýkalo, brala jsem to jako jeden z mnoha rodinných výletů. Na dědečka jsem si sice pamatovala, ale byl zasunutý někde hluboko v mém srdci a jenom občas se vynořil s čokoládou Milenou, kterou pro mě měl vždycky připravenou.

Život ke mně byl dlouho milosrdný. Kromě tohoto jediného dědečka nikdo jiný z mých blízkých nezemřel až do mé dospělosti.

A tak jsem rok co rok absolvovala návštěvu hřbitova, vzpomněla na čokoládu a bílé dědečkovy vlasy a nenápadně pozorovala babičky, utírající si slzy nad hroby svých manželů. Bylo mi jich líto a cítila jsem jejich bolest a osamění nad ztrátou toho nejbližšího člověka.

Jak bych mohla tehdy tušit, že se osud postará o to, abych tuto ztrátu pocítila na vlastní kůži i já - a to ve věku, kdy se většina dívek teprve vdává.

Kromě spousty starostí, citových i materiálních problémů, které následovaly po smrti mého muže, jsem po pěti měsících narazila na další problém.

Dušičky. Do té doby naprosto normální záležitost se proměnila v mou noční můru.

O manželův hrob se postarala tchýně a já jsem neměla sílu k němu jít. Po celých pět měsíců byla tato má neschopnost tolerována, ovšem když se přiblížily Dušičky, mé okolí zcela samozřejmě předpokládalo, že hřbitov navštívím. A nejlépe rovnou s dětmi – tehdy tříletým a šestiletým.

Věděla jsem, že to nezvládnu. Bylo to příliš čerstvé, příliš bolavé. Rodina se chystala na hřbitov a nabádala mě, abych se vzchopila a abych to překonala “aspoň o těch Dušičkách.”

Ale já jsem cítila, že to nedokážu. Uplynulé období bylo pro mne i mé děti strašně náročné a nechtěla jsem ani je, ani sebe vystavovat dalšímu duševnímu otřesu. Nechápala jsem, proč bych tam měla jít… Snad abych splnila nějakou povinnost, něco, co se prostě ve slušné společnosti dělá a co se musí? Komu by prospělo, kdybych se tam nad hrobem mého manžela sesypala a znovu v sobě a svých dcerkách rozjitřila dosud živé rány? Odmítla jsem a prosadila si svou.

Druhý rok na začátku listopadu se situace opakovala. Po “tak dlouhé době” už bych snad hřbitov navštívit mohla, usnesla se rodinná rada. Nemohla, věděla jsem já.

Nikdy bych netušila, jakou nepřekonatelnou překážkou se pro mne může stát manželův hrob. Oproti loňsku se u mne ale dostavily výčitky, že dělám něco špatně. O dušičkovém víkendu vždy nastávalo celorepublikové přemisťování lidstva na hroby svých zesnulých blízkých, všude se o tom psalo a mluvilo, jak si právě TEĎ musíme vzpomenout a zapálit svíčku … a já jsem nebyla schopná dojet pár stanic autobusem na Olšanské hřbitovy.

Na svého manžela jsem myslela denně, mělo snad mít větší význam to jedno jediné vzpomenutí o dušičkovém dni?

Třetí rok to rodina vzdala. Konečně. Přesto jsem výčitek nebyla ušetřena. Těch svých, které mě nahlodávaly zevnitř a našeptávaly mi, že se nechovám dobře.

Čtvrtý rok jsem nervově nevydržela. Sice jsem přežila Dušičky, ale výčitky zůstávaly. Rozhodla jsem se, že to musím zvládnout, že v sobě nemohu nechat tu nepřekonanou zeď.

Po Vánocích, když byly děti na prázdninách u mých rodičů, jsem se jedno sobotní odpoledne vydala na hřbitov. Jediné, co jsem věděla, bylo, kterým vchodem mám vejít dovnitř.

U brány jsem koupila svíčku a malý věneček... Netušila jsem, kterým směrem mám jít, a tak jsem prostě začala pomalu obcházet náhrobky a četla si jména. Chodila jsem tam dlouho, snad hodinu a půl, ale byla jsem pevně rozhodnutá, že ten správný hrob prostě najít musím. Když už jsem sebrala odvahu sem jít, nechtěla jsem to vzdát.

A najednou jsem stála přímo před ním. Jméno, fotografie… Úplně mě to paralyzovalo. Stála jsem a pořád dokola si četla jméno svého manžela a znovu mi docházelo to, co jsem již čtyři roky každý den věděla a cítila. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale nešlo to. Jakoby mi nějaká síla zarazila nohy do země. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle bez hnutí setrvala, ale pak jsem najednou začala v duchu se svým mužem mluvit. Vypověděla jsem mu všechno. Jak nám chybí, jak se nám stýská, jak jsou dcerky hodné a šikovné, jak se ta starší ve škole dobře učí i že ta mladší je často nemocná. Jak pro mě bylo těžké za ním jít. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem nevěděla, jestli to unesu….

Už se stmívalo, byla jsem na hřbitově snad úplně sama a pořád jsem tam stála a mluvila a mluvila. A věděla jsem, že on mi rozumí, že mě chápe a že se na mě nezlobí, že mi to tak dlouho trvalo….

Cestou domů jsem pak plakala. Ale nebyly to slzy smutku, ani bolesti. Byly to úlevné slzy, kterými jsem ze sebe odplavila hromadu kamení, která ve mě ležela.

Nechodím na hřbitov na Dušičky, ani na Vánoce, ani v jiné dny, kdy se to “sluší”. Chodím tam, když vnitřně cítím, že tam prostě jít musím. Ve chvílích, kdy se chci s manželem podělit o nějakou radost nebo když se mu potřebuji vypovídat z nějaké bolesti.

A tak i vy. Pokud vám odešel někdo hodně drahý a vy ještě nejste s jeho odchodem vyrovnaní a smíření, nespěchejte na sebe. Dopřejte si čas a nenechejte se nutit k něčemu, co nechcete udělat, protože to prostě ještě sami v sobě necítíte.

Jsou v našem životě situace, které nedokáže pochopit nikdo jiný kromě nás samotných. A o tom, že své drahé nosíte ve svém srdci stále, nemusíte ani je, ani nikoho jiného přesvědčovat zapálenou svíčkou přesně na Dušičky. Oni to vědí..

…stejně tak, jako to už patnáct let ví můj manžel, kterému bych, s vaším dovolením, chtěla věnovat toto své dušičkové zamyšlení…