Vztahy

Dušičky – nápor na mou duši

Dlouho jsem váhala, zda následující článek zveřejnit. Dotýká se mých velmi citlivých a osobních záležitostí a nepsal se mi lehce. Dokonce bych řekla, že to bylo - a asi i na dlouho zůstane - to nejtěžší, co jsem kdy napsala. Přesto si myslím, že by zde měl zaznít právě dnes - na Dušičky. A budu ráda, když třeba někomu z Vás pomůže vybojovat si svou vlastní bitvu. Tu nejbolestnější a nejcitlivější...

Vzpomínám si, jak jsem jako malá holka jezdila s rodiči každý rok na začátku listopadu na hřbitov. Koupili jsme svíčky, věnec a květiny a společně šli na dědečkův hrob. Nějak zvlášť se mě to ale nedotýkalo, brala jsem to jako jeden z mnoha rodinných výletů. Na dědečka jsem si sice pamatovala, ale byl zasunutý někde hluboko v mém srdci a jenom občas se vynořil s čokoládou Milenou, kterou pro mě měl vždycky připravenou.

Život ke mně byl dlouho milosrdný. Kromě tohoto jediného dědečka nikdo jiný z mých blízkých nezemřel až do mé dospělosti.

A tak jsem rok co rok absolvovala návštěvu hřbitova, vzpomněla na čokoládu a bílé dědečkovy vlasy a nenápadně pozorovala babičky, utírající si slzy nad hroby svých manželů. Bylo mi jich líto a cítila jsem jejich bolest a osamění nad ztrátou toho nejbližšího člověka.

Jak bych mohla tehdy tušit, že se osud postará o to, abych tuto ztrátu pocítila na vlastní kůži i já - a to ve věku, kdy se většina dívek teprve vdává.

Kromě spousty starostí, citových i materiálních problémů, které následovaly po smrti mého muže, jsem po pěti měsících narazila na další problém.

Dušičky. Do té doby naprosto normální záležitost se proměnila v mou noční můru.

O manželův hrob se postarala tchýně a já jsem neměla sílu k němu jít. Po celých pět měsíců byla tato má neschopnost tolerována, ovšem když se přiblížily Dušičky, mé okolí zcela samozřejmě předpokládalo, že hřbitov navštívím. A nejlépe rovnou s dětmi – tehdy tříletým a šestiletým.

Věděla jsem, že to nezvládnu. Bylo to příliš čerstvé, příliš bolavé. Rodina se chystala na hřbitov a nabádala mě, abych se vzchopila a abych to překonala “aspoň o těch Dušičkách.”

Ale já jsem cítila, že to nedokážu. Uplynulé období bylo pro mne i mé děti strašně náročné a nechtěla jsem ani je, ani sebe vystavovat dalšímu duševnímu otřesu. Nechápala jsem, proč bych tam měla jít… Snad abych splnila nějakou povinnost, něco, co se prostě ve slušné společnosti dělá a co se musí? Komu by prospělo, kdybych se tam nad hrobem mého manžela sesypala a znovu v sobě a svých dcerkách rozjitřila dosud živé rány? Odmítla jsem a prosadila si svou.

Druhý rok na začátku listopadu se situace opakovala. Po “tak dlouhé době” už bych snad hřbitov navštívit mohla, usnesla se rodinná rada. Nemohla, věděla jsem já.

Nikdy bych netušila, jakou nepřekonatelnou překážkou se pro mne může stát manželův hrob. Oproti loňsku se u mne ale dostavily výčitky, že dělám něco špatně. O dušičkovém víkendu vždy nastávalo celorepublikové přemisťování lidstva na hroby svých zesnulých blízkých, všude se o tom psalo a mluvilo, jak si právě TEĎ musíme vzpomenout a zapálit svíčku … a já jsem nebyla schopná dojet pár stanic autobusem na Olšanské hřbitovy.

Na svého manžela jsem myslela denně, mělo snad mít větší význam to jedno jediné vzpomenutí o dušičkovém dni?

Třetí rok to rodina vzdala. Konečně. Přesto jsem výčitek nebyla ušetřena. Těch svých, které mě nahlodávaly zevnitř a našeptávaly mi, že se nechovám dobře.

Čtvrtý rok jsem nervově nevydržela. Sice jsem přežila Dušičky, ale výčitky zůstávaly. Rozhodla jsem se, že to musím zvládnout, že v sobě nemohu nechat tu nepřekonanou zeď.

Po Vánocích, když byly děti na prázdninách u mých rodičů, jsem se jedno sobotní odpoledne vydala na hřbitov. Jediné, co jsem věděla, bylo, kterým vchodem mám vejít dovnitř.

U brány jsem koupila svíčku a malý věneček... Netušila jsem, kterým směrem mám jít, a tak jsem prostě začala pomalu obcházet náhrobky a četla si jména. Chodila jsem tam dlouho, snad hodinu a půl, ale byla jsem pevně rozhodnutá, že ten správný hrob prostě najít musím. Když už jsem sebrala odvahu sem jít, nechtěla jsem to vzdát.

A najednou jsem stála přímo před ním. Jméno, fotografie… Úplně mě to paralyzovalo. Stála jsem a pořád dokola si četla jméno svého manžela a znovu mi docházelo to, co jsem již čtyři roky každý den věděla a cítila. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale nešlo to. Jakoby mi nějaká síla zarazila nohy do země. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle bez hnutí setrvala, ale pak jsem najednou začala v duchu se svým mužem mluvit. Vypověděla jsem mu všechno. Jak nám chybí, jak se nám stýská, jak jsou dcerky hodné a šikovné, jak se ta starší ve škole dobře učí i že ta mladší je často nemocná. Jak pro mě bylo těžké za ním jít. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože jsem nevěděla, jestli to unesu….

Už se stmívalo, byla jsem na hřbitově snad úplně sama a pořád jsem tam stála a mluvila a mluvila. A věděla jsem, že on mi rozumí, že mě chápe a že se na mě nezlobí, že mi to tak dlouho trvalo….

Cestou domů jsem pak plakala. Ale nebyly to slzy smutku, ani bolesti. Byly to úlevné slzy, kterými jsem ze sebe odplavila hromadu kamení, která ve mě ležela.

Nechodím na hřbitov na Dušičky, ani na Vánoce, ani v jiné dny, kdy se to “sluší”. Chodím tam, když vnitřně cítím, že tam prostě jít musím. Ve chvílích, kdy se chci s manželem podělit o nějakou radost nebo když se mu potřebuji vypovídat z nějaké bolesti.

A tak i vy. Pokud vám odešel někdo hodně drahý a vy ještě nejste s jeho odchodem vyrovnaní a smíření, nespěchejte na sebe. Dopřejte si čas a nenechejte se nutit k něčemu, co nechcete udělat, protože to prostě ještě sami v sobě necítíte.

Jsou v našem životě situace, které nedokáže pochopit nikdo jiný kromě nás samotných. A o tom, že své drahé nosíte ve svém srdci stále, nemusíte ani je, ani nikoho jiného přesvědčovat zapálenou svíčkou přesně na Dušičky. Oni to vědí..

…stejně tak, jako to už patnáct let ví můj manžel, kterému bych, s vaším dovolením, chtěla věnovat toto své dušičkové zamyšlení…

 

 

   
02.11.2004 - Láska a vztahy - autor: Jaroslava Machálková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [113] Čárina [*]

    Merylku,
    přečetla jsem Tvoje vyznání až dnes, je sice hrozně smutné, ale myslím, že se Ti po napsání určitě hodně ulevilo.
    Každý máme nějakou tajnou skrýš, do které nechceme nikoho pustit, ale když přemůžeme ostych, strach, nevím co to je, zákonitě musí přijít úleva.
    Jsem asi Tvůj pravý opak. Hřbitovy miluju v každém ročním období, když jsme někde na dovolené doma v cizině, nedělám rozdíly, prohlížím si pomníky, nápisy, výzdobu.( hned po převratu jsme ve Francii pravidelně navštěvovali hrob Gerarda Philipa, když jsme projížděli kolem Riviéry. Trošku jsme pokaždé vyděsili místní "hřbitovní babky", které těžko akceptovaly hordu
    45 cizáků s umělým věnečkem ).
    Urny svých rodičů jsem měla v bytě asi dva roky, než jsme sehnali místo na hřbitově v novém působišti.
    Problém nebyl žádný, měli svůj koutek na prádelníku, povídala jsem si s nimi skoro každý den, když přijížděl synek z internátu, normálně(nenormálně)pozdravil a chvílemi jsem měla pocit, že jim na mě i žaluje.
    Dušičkovou i celoroční výzdobu si dělám sama, moc mě to baví a asi nebude špatná, protože sousedi pilně opisují.
    Hřbitovní atmosféra mě uklidňuje, mám ráda vůni mokrého listí, vosku i babky co číhají za pomníky a pomlouvají po křesťansku živé i mrtvé. Stačí nahlas pozdravit a hned mají zubatou na jazyku.

    superkarma: 0 03.11.2004, 14:24:47
  2. avatar
    [110] femme [*]

    krásně napsaný, i když hrozně moc smutný když bylo mé nejstarší dceři 10 dní, tak mi po banální operaci žlučníku umřela moje babička, kterou jsem moc milovala, tenkrát jsem se zhroutila a přišla jsem o mléko pár měsíců po narození druhé dcery umřela prateta, sestra babičky a necelý rok po narození třetí dcery umřela další moje prateta, druhá sestra babičky až mě z toho dodnes mrazí jako kdyby to bylo za jeden nový život jedna smrt

    superkarma: 0 02.11.2004, 23:11:37
  3. avatar
    [109] Léthé [*]

    Nečetla jsem příspěvky níže,nevím jak jste reagovali na zpověď Merylky,ale musím se přiznat,že jsem od smrti své matky(přes tři roky),byla na hřbitově pouze dvakrát .Nezvládám to….pokaždé odcházím zralá na příjem na psychiatrickém oddělení.Vyřešila jsem dušičky tak,že svíčky zapaluji doma,vedle její fotky a ne jen na dušičky,ale i na její svátek,narozeniny,den úmrtí,den pohřbu,velikonoce,vánoce,dušičky….a někdy jen tak.

    superkarma: 0 02.11.2004, 23:07:47
  4. avatar
    [108] Vivian [*]

    cima: já mám taky ráda podzimní počasí, to nádherně zbarvené listí, jeho hořkou vůni, zlatočervené barvy na stromech... ale i ty mlhy, deště, tu melancholii... i hřbitovy Je tam ticho, klid, člověk má spoustu prostoru i času na rozjímání, přemýšlení, úvahy, v duchu rozmlouvá sám se sebou a třídí si myšlenky...

    superkarma: 0 02.11.2004, 21:49:54
  5. avatar
    [106] Tanzi [*]

    Mánička: nevím jestli to má být pochvala či ne ale "snažím se"

    superkarma: 0 02.11.2004, 20:46:59
  6. avatar
    [105] Mánička [*]

    Tanzánie: No dobře, ale klameš perfektně

    superkarma: 0 02.11.2004, 20:45:21
  7. avatar
    [104] Tanzi [*]

    Mánička: nevím jestli zrovna hýřím životním optimismem..ono zdání někdy klame ale naučíš se s tím žít. Jinak to nejde!

    superkarma: 0 02.11.2004, 19:55:37
  8. avatar
    [103] Mánička [*]

    ehm žibotním=životním

    superkarma: 0 02.11.2004, 19:38:06
  9. avatar
    [102] Mánička [*]

    Tanzánie: máš můj velký obdiv, jak po tom všem hýříš žibotním optimismem . Když někomu někdo odejde, je to strašný, ale pokud je to dítě, je to myslím daleko nejhorší... nikdy jsem to nechápala tak jako teď, když mám sama syna.

    superkarma: 0 02.11.2004, 19:37:32

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [100] Tanzi [*]

    Makíno: myslela jsem si tehdy, že už jsem z nejhoršího po psych.stránce venku..to pozvání na vítání občánků mě vrátilo pár týdnů dozadu.
    Manžel tehdy šel na MÚ si stěžovat..dotyčná poslala omluvný dopis.
    Dodnes mám tu pozvánku před očima..s fotkou krásného růžolícího miminka nás zvali k vítání nového občánka Jarouška ***ího...jmenovitě

    superkarma: 0 02.11.2004, 18:49:44
  2. avatar
    [96] danca79 [*]

    Meryl - krasny clanek A uplne mi mluvi z duse....chodit nekam jen proto "ze se to slusi" opravdu nema cenu...a udelalas dobre, ze ses nenechala donutit, ale pockala si na moment, kdy jsi na to byla pripravena a delas to tak i nadale. Klobouk dolu.

    superkarma: 0 02.11.2004, 17:01:01
  3. avatar
    [95] mirrea [*]


    Mám ráda hřbitovy pro jejich zvláštní kouzlo, ale ne ty, kde odpočívá někdo mně blízký. A Dušičky taky nemusím. Raději zapálím svíčku doma i ve dny nějakého výročí. Ti milí, co nám odešli neleží přece pod studenými šedými deskami - jsou v našich srdcích.
    Merylko

    superkarma: 0 02.11.2004, 16:41:22
  4. avatar
    [93] k@tchabinka [*]

    merylko:

    superkarma: 0 02.11.2004, 16:10:50
  5. avatar
    [92] *Kotě* [*]

    gryzli: Taky si vždycky při Dušičkách vzpomenu na Samhain, hrozně se mi ten starý svátek líbí, jak se prolne svět živých a mrtvých... a taky to tak dělám... včera jsem měla své dušičkové odpoledne - jela jsem na jedno místo, které měla moje zesnulá babička (moc jsem ji milovala, umřela před čtyřmi lety) moc ráda, v přírodě, kousek od Prahy... tam jsem pro ni zapálila světýlko a doufala, že se opravdu přišla ohřát... řekla jsem jí, že bude mít pravnouče a že jeho otcem bude ten kluk, kterého stihla poznat už jen velmi krátce, ale který ji tak zaujal, protože měl nádherný úsměv... trochu jsem si přitom i poplakala , ale bylo mi nádherně, jela jsem domů hrozně spokojená.

    Lidé by měli víc myslet na své mrtvé. Nejen o Dušičkách.

    superkarma: 0 02.11.2004, 15:29:55
  6. avatar
    [91] medved [*]

    nadherny clanek ....tak proc tady bulim jak ???
    meryl, zase si me dostala

    superkarma: 0 02.11.2004, 15:19:21
  7. avatar
    [90] kubikm [*]

    jinak, Meryl, moc hezky napsané...měla jsem podobné pocity, když mi velice záhy zemřela matka...neměla jsem sil...nechtěla jsem to jako vzít na vědomí...dokud člověk na vlastní oči neuvidí náhrobek, tak jako trochu nevěří...

    superkarma: 0 02.11.2004, 15:18:35
  8. [89] Rikina [*]

    Dobře napsáno... a smutné.

    Za sebe si přeju rozptýlit, a to důsledně, žádné hroby, žádné chození na rozptylovou loučku. Nechci, aby se z toho pro mé děti jednou stala obtížná povinnost - tzv. chodit na hrob. Doufám, že mi toto přání rádi splní. Mí příbuzní valnou většinou žijí, a těm, kteří už ne, jsem nikdy u hrobu nebyla, a ani nikdy nepůjdu. Naštěstí to ode mě nikdo nechce a neočekává. Nemám prostě takovou potřebu někam nosit kytky a zapalovat svíčky.

    superkarma: 0 02.11.2004, 15:16:44
  9. avatar
    [88] kubikm [*]

    já z trošku jiného soudku
    představ si, co se dnes stalo mé kamarádce
    vařila si kafe, pára z konvice šla na fotku její nedávno zemřelé matky - spáchala sebevraždu - tak tu fotku dala vedle, obličejem ke zdi, nalila si kávu do duritky - tak je rozpadla na přesné 2 poloviny....i když tam měla tu lžičku...měly jsme z toho obě husí kůži

    superkarma: 0 02.11.2004, 15:15:14
  10. avatar
    [85] Saturninka [*]

    MERYLKO - tak tak, když to nejde, tak to nejde, není na to žádný povel - teď běž, rožni svíčku a poplač si, kdepáák. A nechápu lidi, co za todle můžou druhýho odsoudit.
    Já jdu dneska na náš hřbitov s - poprvé. Mám to štěstí, že mi tam zatím nikdo neodpočívá, myslím nikdo z rodiny. Jdu tam dnes proto, abych rozsvítila světýlko mé spolužačce, co se zabila v únoru v a mne to tolik sebralo, že jsem jí nedokázala jít na pohřeb , odmítala jsem přijmout ten hroznej fakt. Dnes ale mám potřebu tam jít - tak mi drž , ať ji najdeme.

    superkarma: 0 02.11.2004, 13:30:37
  11. avatar
    [83] Eva_CZ [*]

    ....... jejich hrobecek mam jen na fotce. Ale nejak mi to k nim nepasuje, ja je vidim u nich doma.....

    Bylo zajimave, ze jsem vubec netusila, ze je s tatou tak zle.... Mel proste zapal plic a byl v nemocnici. Byli jsme uplne bez penez a ja jsem najednou mela pocit, ze MUSIM volat do Ceska. Tak jsem zavolala... Bracha se ptal : proc volas?
    Popravde jsem rekla : ja nevim...
    Rekl mi : tata v noci umrel......

    superkarma: 0 02.11.2004, 13:21:32
  12. avatar
    [82] Eva_CZ [*]

    Meryl:


    Tebe je v ty redakci skoda....

    Ja to mam hodne tezke, tatinek umrel 2 mesice po mem prijezdu do USA a mama 11 mesicu po nem.... Abych nemusela resit pohrby, bracha je udelal tak rychle, ze jsem to nemohla stihnout.... Takze jsem se s nimi nerozloucila..... A nevyrovnala jsem se s jejich smrti..... Vzpominam na ne denne, povidam si s nimi, nekdy mam pocit,ze jsou tady se mnou - je krasny den, vidim neco pekneho a rikam jim : no a potom ze Amerika neni krasna....

    Nebo je ticho ( to muj tata miloval ) a ja si rikam, jak by jim tady bylo dobre, v tichu, teple, slunicku..... Tak rada bych je tady mela, i kdyz me detstvi nebylo hezke, ale nevzpominam na ne ve zlem....

    Mozna je tady obcas i mam....

    superkarma: 0 02.11.2004, 13:18:39
  13. avatar
    [80] Ijka [*]

    Moje maminka je deset let po smrti,tatínek patnáct a já na hřbitov za nimi skoro nechodím.Mám pocit,že přece nemohou být tam-v tom studeném hrobě...Mám fotografii rodičů v rámečku na stolku a denně s nimi mluvím.A mám pocit,že je mám doma...

    superkarma: 0 02.11.2004, 13:08:26
  14. avatar
    [78] *modrá [*]

    Moc pěkné, smutné, ale krásně napsané

    superkarma: 0 02.11.2004, 12:47:02
  15. avatar
    [74] Lhasa [*]

    Meryl: Já jsem spíš reagovala na to, co jsem přečetla z diskuse

    superkarma: 0 02.11.2004, 12:04:55
  16. avatar
    [72] Lhasa [*]

    Meryl: Já víííííím!!!

    superkarma: 0 02.11.2004, 11:59:00
  17. avatar
    [69] Lhasa [*]

    Je to moc krásný, Merylko Jsi úžasná...

    Vyrůstala jsem v rodině, kde se na Dušičky hřbitovy obcházely, stejně jako na Vánoce a výročí úmrtí nebo nedožitých narozenin. Vadilo mi to jen jednu dobu: když jsem jako dítě nemohla koukat v TV o Vánocích na pohádky a musela místo toho s našima na hřbitov. Dneska jsem ráda, že byli nekompromisní, protože ačkoliv o Dušičkách je na hřbitovech víc živých než mrtvých, nějak mě to smiřuje se začátkem tý ponuřejší části podzimu. Je to rituál, který považuju za slušnost vůči svým blízkým, který už tu nejsou... A nikdy nemám pocit, že tátovi, dědovi, babičce a všem ostatním zapaluju na hřbitově svíčku, protože "se to sluší, má" atd. Jako dost konzervativní člověk to považuju za hezkou a důstojnou tradici. A i tak na všechny, který si pamatuju, vzpomínám hodně často, na tátu denně, a svíčku zapálím na Dušičky a na Vánoce i doma.

    superkarma: 0 02.11.2004, 11:48:59
  18. avatar
    [68] christee [*]

    Taky si chodím popovídat s maminkou... Bylo jí 56, když umřela a do hrobu, kde ležely už i její 2 sestry, které zemřely při autonehodě, jsme se sestrou ukládaly její urnu bez obřadu, který jsme neměly sílu absolvovat... A dneska se chodím vypovídat na hrob, zapálit svíčku a pobrečet si, pořád mi chybí... I moje sestra, která 2 roky nato málem nepřežila na přechodu pro chodce, kde ji srazilo auto. Přes 6 měsíců byla v bezvědomí a dneska stejně nevíme co bude, je odkázaná na pomoc ostatních... Kdo to neprožil, nepochopí. Já se teď klepu a bojím o svoje nejbližší, kteří mi na tom světě zůstali: moje šestiletá holčička a můj největší kamarád, můj manžel.
    Meryl, přeju hodně síly, máš to hodně těžký.

    superkarma: 0 02.11.2004, 11:31:54
  19. avatar
    [66] Chameleonka [*]

    Merylko, to je moc hezkej a moc smutnej článek

    superkarma: 0 02.11.2004, 11:30:09
  20. avatar
    [64] Žábina [*]

    můj tatínek zemřel 11.2. a maminka si každý měsíc 11. zapaluje svíčku a myslí na něj

    superkarma: 0 02.11.2004, 10:43:08
  21. avatar
    [61] Markýza [*]

    sedím tady a tečou mi slzy. Já si chodím za mamkou popovídat taky, kdy mě napadne a kdy to potřebuju, na Dušičky a na Vánoce na hřbitov chodíme všichni, ani ne tak z povinnosti, jako protože je ten hřbitov takový krásně rozsvětlený a slavnostní.

    superkarma: 0 02.11.2004, 10:33:03
  22. [60] xenie [*]

    Meryl: je mi moc líto cos musela prožít, ale opravdu na reakce okolí se vykašli. Můj táta zemřel před 15 lety, vzpomínám na něj, měla jsme ho ráda, ale na hrob nechodím, nějak si nespojuji kus šutru s tátou...

    superkarma: 0 02.11.2004, 10:13:09
  23. avatar
    [59] pajda [*]

    Meryl:

    superkarma: 0 02.11.2004, 10:12:14
  24. avatar
    [57] Aja [*]


    Dělám to taky tak. Navíc nenávidím takové to davové šílení kolem hrobů...aby lidi neřekli

    superkarma: 0 02.11.2004, 09:52:52
  25. avatar
    [54] risina [*]

    Holky, co mluvíte o zpoplenění - vždť i ta urna musí bý tapak někde uložena. M ymáme tkahle babičku, dědu, pratety a už i tátu...
    Kotě: Pohřeb (obřad) je jedna věc, uložení ostatků druhá. U nás se děljí pohřby v krematoriu nebo v kostele a hřbitov je jinde.

    superkarma: 0 02.11.2004, 09:20:37
  26. avatar
    [53] Nanet [*]

    moc krásně napsáno a moc smutně, tady zaslzí každý kdo si to přečte.
    I když je to jako fráze, pro nás ti nejdražší neumírají a neleží na hřbitovech, jsou pořád srdci

    superkarma: 0 02.11.2004, 09:19:11
  27. avatar
    [52] Tanzi [*]

    Mili: také mám ráda plamínky ohně..také mě to uklidňuje..jenom né tehdy, když vím že si ty plamínky zapaluje babka a to už jsem jí naučila si pod ten kahánek dávat talířek, aby nestál přímo na stole ale ty fotky jí pořád musím odstrkávat dále!!!

    superkarma: 0 02.11.2004, 09:09:26
  28. avatar
    [49] Tanzi [*]

    Mili: MOJE MAMINKA (83LET) MÁ TAKÉ TYHLE TENDENCE..DOMA ZAPALOVAT KAHÁNEK ZA ZEMŘELÉ..DOST TRNU HRŮZOU, ABY JSME NEVYHOŘELI většinou ho má hned vedle vyndaných fotografií

    superkarma: 0 02.11.2004, 08:59:31
  29. avatar
    [47] Hanela [*]

    Holčinky moje

    superkarma: 0 02.11.2004, 08:43:20
  30. avatar
    [45] 1_Kopretina [*]

    Meryl: naprosto chápu co cítíš. Nejvíc mě mrzí, že žijicí blízcí nejsou schopni pochopit, že toho zemřelého má člověk v srdci a že to že na dušičky nejdu na hřbitov abych zapálila svíčku neznamená, že jsem na toho člověka zapomněla. Navíc to davové šílenství a plnej hřbitov lidí mi nedělá dobře po těle. Navíc před hřbitovem supové, kteří jsou schopni prodat i věnce a květiny chvíli před tím ukradeny z jiného hrobu. Vadí mi to a stejně jako ty chodím na hřbitov za blízkými jen když sama chci.

    superkarma: 0 02.11.2004, 08:41:44

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme