Vejdete do restaurace. Těšíte se na dobré jídlo i na popovídání si s kolegou. Když se vás personál optá, co si dáte, téměř ho neslyšíte. Z popovídání také moc nemáte, musíte na sebe křičet. Proč? Všudypřítomná hudba. Někdy se přidá i televize a navzájem se s rádiem či magnetofonem přeřvávají.


Nevím, proč bych měla poslouchat Ivetu Bartošovou s „x“ let starým hitem „Hej pane diskžokej“, když si zrovna pochutnávám na své milované svíčkové. Do toho občas zahaleká moderátor rádia nějakou vtipnou poznámku a pochválí se, jaké že nám pouští hezké písničky. Taky se dozvím, že „Liedl, ten je levnější“. Můj žaludek to ale nezajímá.

Večer mi v kavárně dokola jako kolovrátek zpívá "stár" Savka. Požádám servírku, aby hudbu ztlumila. Kamarádce totiž odezírám z úst a doufám, že rozumím tomu, co mi asi říká. „Vám to vadí?“ „Vadí, slečno.“ S výrazem, který vyjadřuje její mínění o ubohosti třicítek, jde ztlumit svého „oblíbence“. Hochovi, co sedí na baru a obdivně se na slečnu dívá, řekne tak, abychom slyšely. „Stejně si daj jen jedno kafe, hlavně že pruděj. Přitom Savka je tak sladkej.“

Za pár dní jsme s přáteli vyrazili do naší oblíbené hospůdky „na jedno“. Zaregistrovali jsme novou obsluhu i velké plátno na stěně. Najednou na nás začal z obrazovky útočit Zdeněk Izer. Střídal převleky s místy oplzlými vtípky a personál byl nadšen. Přivolaný číšník nám sdělil, že hosté si přejí sledovat televizní pořady. Hostů je 14. Devět z nich tvoří naši skupinu. „Ale my si to nepřejeme.“ „Vždyť je Izer skvělej!“ „Můžete toho skvělého Izera aspoň ztlumit?“ „Bych moh,“ zní odpověď.  Ztlumil. Jenže se ozvalo hromadné reptání „televizní“ menšiny. Do té doby se řehtali, i když jejich oblíbený bavič byl snad slyšet až na ulici. Teď k nim jenom promlouvá, a to jim nestačí. Zvuk opět nabere na obrátkách. Voláme číšníka. „Když to neřve, tak pijou jedno pivo za večer, takhle si dávají jedno za druhým. Šéf si to přeje.“

Zaplatili jsme a odešli, z nedalekého baru, kam jsme občas zašli na koktejl, řval Pepa Vojtek. Ani nechtějte vědět název písně.

Psychologové a lékaři mají jednoduché vysvětlení. Hluk vyplavuje endorfiny, srdce zvyšuje tepovou frekvenci. Lidé jsou nervóznější a rychleji jedí či pijí. Logicky si pak víc objednávají. A restaurace, kavárny, bary víc vydělávají.

Reklama