Dokážete si představit, že se necháte dobrovolně uvěznit na stavbě domu, o kterém netušíte, jestli bude váš, ale který bude luxus sám? Umíte se vžít do situace, že stejně roztoužené lidi se budete prakticky snažit vystrnadit, abyste v TOMHLE zázraku mohli jednou žít? Přesně to teď podstupují soutěžící v novácké šou Dům snů.

l

Nejmodernější zázemí, luxusní zařízení, plovoucí podlahy se zabudovaným topením, solární panely, sauna a kdo ví, co ještě…skutečně sen o bydlení asi každého z nás.

Jen je podle mého názoru lepší k němu dojít jinou cestou, nebo raději vůbec, než se přihlásit do pochybné reality show a doufat, že podobně naladěné páry, které někde po babičkách nechaly své děti, po kterých se jim stýská, dřou a tiše doufají, prostě nakonec nebudou mít tolik štěstí.

Celý národ se může podívat, jak vozíte kolečka s cementem, jak intrikujete vůči druhým, kteří jen touží po tom stejném jako vy, sledovat, kterak váš vztah dostává vlivem psychické zátěže a fyzického vyčerpání čím dál víc zabrat, a nakonec se možná divák může i pokochat, jak vypadá rozchod pomalu v přímém přenosu. Efekt nula. Nebo ještě lépe – mínus.

Co je přínosného na tom, že v rámci původně vcelku čistého úmyslu a přání se lidé začnou nenávidět?

Hlavně ať tu nemusím bydlet

O energiích, které se usazují na různých místech, o tom, jak snadno lze svůj byt učinit jen těžko obyvatelným, jsme už toho hodně napsali. Jak se pak taková místa složitě čistí, jak obtížné je dostat zlé věci ze stěn bytu, už jsme také mluvili.

A to je prosím model, kdy se buď přistěhujeme do domu, kde nebylo všechno pořádku, kde někdo prožil nějaké utrpení, nebo kde se nedej bože dokonce něco zlého stalo. Věci a stěny dýchají emocemi a pocity těch, kteří je obývají.

A teď si zkusme představit, jak asi bude vypadat energie domu, který se v slzách, hádkách, napětí, stresu a nejistotě tolika lidí už rovnou staví!

Kde jsou každý stavební prvek, každé zrnko písku pokládány ne s láskou a vírou, či s vizí šťastného domova, ale s vizí nejistého konce, trápení, stesku po svých dětech, vzteku, a místo pohody je do každého kamene vtištěna víra, že někdo, konkrétně osm lidí, prožije trpké zklamání…

Za sebe? Nechtěla bych v takto vzniklé stavbě bydlet ani omylem!

lo

I kdybych zapomněla na energii, která bude takový dostavěný dům nakonec obklopovat, je tu mnohem racionálnější a více hmatatelný model. Totiž…

Vzpomínky raději nemít

Představte si, že stavíte s partnerem dům, který jste si vysnili. Objednáte si firmu, pomáhají vám přátelé, vaše děti poletují kolem a vozí se v kolečku. Vaříte doslova na koleně, ale má to kouzlo. Kouzlo víry v budoucí štěstí, o kterém nepochybujete. Utvrzujete se v tom, že teď je to sice trochu náročné, ale bude to váš domov. Na něj se těšíte. Tady budete žít. Každou cihlu pokládáte natěšení na den, kdy bude všechno hotové a vy už budete jen chodit po domě, který je od sklepa až po střechu splněným přáním.

„Pamatuješ, jak jsme vybírali okna a jak jsme vymýšleli, jestli krb sem, nebo tam, jak jsme spali na zemi a drželi se za ruku?“

„Pane jo, to bylo tehdy ale romantický, ta svíčka… a jak nám byla zima…“ dokážu si představit takové vzpomínky, podobné věty. Ale logicky si umím představit i stres, který musí taková dvojice, rodina prožívat. Nicméně pořád je to jiné.

Dům snů není podle mého názoru vůbec žádnou výhrou. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale když malinko předběhnu a dojdu pár měsíců za konec třináctého dílu, tohohle šíleného experimentu s lidskou psýchou, jak budou asi vypadat vzpomínky vítězného páru??

Spoustu věcí v domě si nepřáli, ale ustoupili přání někoho, kdo je dávno kdo ví kde. Mnoho záležitostí interiéru se jim nelíbí, ale co dělat, tehdy to byla strategie, jak se udržet. Kamkoli se hnou, je něco, co něco připomíná. Nelze odejít a nemyslet už na zlé věci. Zůstanou uprostřed toho všeho.

k

„Jo jo tady jsem seděla a brečela, tady jsme se zhádali jako koně, tady se zhádali zase tihle, tady se rozešli tamti, tady se jiní dozvěděli, že končí v soutěži. To bylo slz a výčitek. Tady řval na tu svoji ten, nooo, jak se vlastně jmenoval? Tady řval ten můj na mě… fuj, raději nevzpomínat!“

„Tady jsem myslel, že praštím tamtoho, jooo, tadleta příčka, no to byl boj, aby to tu bylo, a osobně myslím, že je to úplně k prdu… byl bych tam chtěl něco jinýho, ale prosadit to, tak mě rozcupovali… je to sice vlastně z poloviny něco jinýho, ale hlavně, že jsme vyhráli válku. Z každého koutu vydřeného domu snů se dívá jiný obličej. V konečném důsledku je jich osm. Všechny do jednoho nás nenávidí.“

Možná budete mít dojem, že to přeháním, ale domnívám se, že tahle stavba, tenhle plod televize Nova, bude pro vítězný pár nakonec neobyvatelný a vsadím se, že ho nakonec prodá. A udělá dobře.

To je totiž jediná cesta, jak přijít k opravdu šťastnému domovu. Někde jinde. Nějak jinak.

A ten, kdo ho koupí, poté, co ho řádně vyčistí, tu snad bude i klidně usínat s jinými myšlenkami s čistým listem vzpomínek, které si na tohle místo teprve vytvoří.

Chtěli byste se vy tímhle způsobem dopracovat ke krásnému bydlení? Myslíte si, že byste to ustáli? Souhlasíte, že vzpomínka na minulost na stejném místě ovlivní vnímání současnosti?

Reklama