Tak vypadal obrovský bagr se železnými čelistmi, který chroupal zdi našeho domu jako máslovou sušenku.
Ještě teď mám při té vzpomínce knedlík v krku.
Ale abych nepředbíhala.

Když jsme se v redakci bavili na téma domácí katastrofy, musely moje kolegyně chtě nechtě přiznat, že na mě nemají. Co jsou prasklé stoupačky, vytopení sousedé či požár vánočního stromku proti povodním 2002.

Přišli jsme o všechno. Zbyly nám jen tepláky, ve kterých jsme průběh povodní sledovali v televizi na chalupě.
Ale časté záběry našeho domu na Sokolovské ponořeného do čtyřmetrové špíny nám tenkrát připadaly tak vzdálené.
Byli jsme relativně v klidu, do třetího patra to snad nepůjde. Nezbývalo, než čekat, až voda opadne a my se budeme moci vrátit.
Voda sice opadla, ale vzala s sebou i kus našeho domu. Celá polovina se propadla do průjezdu a s ní dětský pokoj a část ložnice.
Tristní na tom je, že vstup do domu byl předchozí den schválen statikem.
Ani se mi nechce domyslet, jak bychom dopadli…
I tento drobný úřední přehmat částečně vysvětluje, proč si s demolicí domu tak pospíšili.

Nastala šílená anabáze, zachránit alespoň něco ze stojící části. Doklady, cennosti, fotografie.
Manžel udělal maximum, ale nebylo nám vyhověno.
Za úspěch jeho diplomacie můžeme považovat milostivé svolení zúčastnit se demolice a něco si v sutinách vyhrabat. To mohla vymyslet jen drátěná úřednická hlava, která v životě neviděla, jak demoliční proces probíhá.

První den jsem nemohla, manžel tam šel sám a přiznal, že plakal, když viděl, jak stěny bytu, ve kterém žil pětadvacet let, požírá ta šílená mašina a nábytek, obrazy a veškeré zařízení mizí v oblaku cementového prachu. Pak přišla mohutná sprcha z hasičské cisterny a dokončila dílo zkázy.

Co si myslíte, že se dá najít?  Když si prach sedne, těžko identifikujete, co je co, natož co komu patří.
Ale chlapi z Metrostavu měli pochopení a pouštěli nás na hromadu k bližšímu ohledání.
V tu chvíli jsme si z toho už dělali legraci: „Jé, moje pyžamo,“ zvedám špinavý, mokrý cár. “A co dělá v mojí posteli?“ Diví se soused o patro níž.
Zajímavé je, že si každá rodina nacházela pouze jeden druh „pozůstalostí“. My jenom knihy, čemuž jsem ráda, protože jsem do drahých publikací investovala nemalé peníze.
Paní pod námi nádobí a zabalené vánoční dárky, mladí lidé odnaproti alba s fotografiemi.

A to je v podstatě všechno.
Jo, abych nezapomněla na naši „thonetku“, která jako memento netknutá trůnila na vrcholu hromady, co bývala naším domem.
Ale co, věci jsou jenom věci. Jsou nahraditelné.
Život ne.
Za pár měsíců to budou už čtyři roky. To místo, kde stával náš dům, zeje prázdnotou a vždycky, když jdu nebo jedu kolem, je mi smutno.

Reklama