Les a louka

Na chvíli jsem zapomněla, kde jsem, a moc nechybělo, abych hlasitě zavřeštěla. To se mi snad zdá! Už i Míra začíná blbnout? Nebo že by přece jen postřehl tu epizodu z naší cesty sem? Nesmysl! Vždyť se mi to všechno jenom zdálo! Opravdu všechno? I ty kapky na Mírově Fordce?
Krucinál! A on mi teď napíše takovouhle esemesku! To už bylo příliš i na mě. Vymluvila jsem se taťkovi, že si nutně potřebuju odskočit, a zdekovala jsem se dovnitř na toaletu. Hned, jak za mnou zaklaply dveře, vytočila jsem Mírovo číslo, ale jeho telefon byl vypnutý. Zapálilo mi to téměř okamžitě – musel to být Honza, Mirkův mladší a silně pubertální bratr, který s oblibou rozesílal Mírovým jménem textovky “jeho děvčatům” a potom se - k nesmírnému vzteku svého bratra - jejich následnými reakcemi královsky bavil. Jasně, to musí být to správné vysvětlení.

Pro jistotu a klid svého svědomí jsem Míru vytočila ještě jednou a dostalo se mi téže odpovědi – Uživatel je momentálně nedostupný nebo má vypnutý telefon.

Už uklidněná jsem se vrátila k tátovi a poté, co jsme společně “loupli” každý ještě jeden půllitr, vrátili jsme se domů. O bráchovi už nepadlo ani slůvku, ale ačkoli se naši doma snažili udělat mi dobrou pohodu, Petrovo nevyslovené jméno i nadále viselo ve vzduchu.

Tu noc se mi spalo dobře. S Nickem jako bonusovým polštářkem v posteli mi bylo fajn a nezdály se mi žádné zlé sny, vlastně vůbec žádné, pokud se pamatuji.

Probudila jsem se do opět nádherně slunečného dne a hodlala jsem si ho užít. Už zítra se musím vrátit domů – do svého bytu v domě na předměstí, kde mě čeká nejen uklízení a zabydlování, ale také domovní schůze, na niž jsem obzvlášť zvědavá. Konečně poznám své sousedy a doufám, že přijdu na kloub i nějaké té záhadě.
Teď se ale přede mnou otevíral nádherný volný den a já měla v plánu pořádně se projít po lese a vyvětrat nejen svou hlavu, ale i Nicka, který už od rána poskakoval jako blázen, až jsem ho podezírala z toho, že mi čte myšlenky a těší se na vydatnou procházku. Mamka ho nechápavě pozorovala a kroutila nad ním hlavou, že je to naprosto jiný pes, a občas utrousila něco jako simulant a podvodník, ale usmívala se. Myslím, že se jí hodně ulevilo.

Já jsem zase ještě jednou cvičně prozvonila Míru a ani mě moc nepřekvapilo, když se ze sluchátka opět ozval komisní hlas najatý operátorem. Míra nejspíš jako vždy vyspával. Musela jsem se pousmát. Medvěd brtník byla jeho přezdívka už na základce, neboť dokázal s klidem usnout i o velké přestávce. Ještě víc mě pobavila představa, jak se po probuzení probírá záplavou nic nechápajících esemesek v lepším případě, v tom horší plnou sprostých nadávek od nevinných obětí jeho bratra. U Dvořákových bude odpoledne, až se Honza vrátí ze školy, asi hodně veselo.

Vyrazili jsme hned po snídani, neboť jsem z toho hezkého dne nehodlala propást ani minutu. Strategická výhoda umístění našeho domku byla v tom, že do lesa to bylo kousek. Nevýhodu jsem pociťovala, kdykoli jsem se chtěla vydat jinam – všude to bylo ukrutně daleko, a já – ne poprvé – zauvažovala o tom, že koupit si nějaké malé, ojeté autíčko, by asi nebylo od věci.

Teď jsme ale měli našlápnuto tím “správným” směrem. Tráva kolem cesty vedoucí k lesu měla měla ostře zelenou barvu a voněla tak silně, až jsem měla chuť praštit sebou na zem a chvíli se v ní “vyrochnit”; to jsem fakt milovala! Ale ovládla jsem své nemravné touhy a pokračovali jsme pěkně zostra k lesní svatyni. Všude kolem se probouzel život; ne ten jarní, první a nesměle vykukující, nýbrž ten skutečný, veselý, barevný a kvetoucí. Příroda přímo sršela optimismem a já jsem na tom nebyla jinak. Všechny moje starosti odfoukl čerstvý větřík a já zadoufala, že nebude mít tendence bumerangu.

S věrným čtyřnohým přítelem po boku jsme dopochodovali až k lesu a nechali se pohltit příjemným příšeřím a vůní jehličí. Prošlapávali jsme půdu, křupavou od staré stromové kůry, a vyhýbali se vystouplým kořenům; řečeno vzletně. Nezávislý pozorovatel by asi spíš řekl, že ta holka i pes poskakují jako dva blázni. Neměli jsme jasný cíl a já měla za to, že se v našem lese dobře vyznám. Najednou ale stromoví prořídlo a před námi se rozprostřela paseka, o níž jsem neměla ani tušení. Nebýt těch stromů kolem, spíše bych ji popsala jako malou loučku uprostřed lesa. Takovou už jsem přece někde viděla… Ale ovšem! Byla to loučka z mého včerejšího “automobilového” snu z cesty s Mírou. Tak odtud ji znám! Nebo je to naopak? Pamatuji si ji z mých procházek lesem a včera se mi jen připletla do toho divokého snu? Kdo ví! Každopádně už jsem začínala mít plné zuby toho, jak se mé sny nebezpečně míchají s realitou. Ztrácela jsem přehled.

S rozzlobenou myslí se mi obvykle “zdrsní” i pohyby a já zjistila, že až moc rázně vykračuji vpřed. Kolem mě bylo najednou prázdno a já se zděšeně ohlédla po Nickovi. Nebyl nikde a mně zatrnulo. Jak jsem jen mohla být tak neopatrná a ztratit ho z dohledu? Popadla mě panika a  rozeběhla jsem se zpět a začala jsem volat Nickovo jméno. Neuběhla jsem ale ani deset metrů a uviděla jsem Nicka, jak se ustrašeně krčí za jedním z pařezů, ocas svěšený, a potichounku kňučí. Napadlo mě, jestli se náhodou nezranil; pořád tady bylo ještě pár idiotů, kteří dokázali nastražit pytlácké pasti a neptat se po důsledcích. První rychlá prohlídka mi ale napověděla, že jsem s touhle možností naštěstí vedle. 

Tak co se mu stalo? Vystrašilo ho snad něco? Jenže můj pes nebyl nikdy domácí flákač, rozmazlená psí primadonka a fňukna. O svou roli hlídače se pokaždé dral do posledního dechu! Tak proč se teď chová takhle... divně?
Z přemýšlění mě vytrhnul sám hlavní aktér mých úvah. Nick z ničeho nic otočil své chování o sto osmdesát stupňů, vyskočil a začal zuřivě štěkat na něco nebo na někoho za mnou. Prudce jsem se otočila tím směrem a... v tu chvíli se na louce naráz setmělo...
Předchozí díly

   
Reklama