Konečně se také pozornost všech soustředila i na mě. Pokusila jsem se posadit, ale cítila jsem se slabá, jak po několikatýdenní chřipce s novým virovým kmenem. Brácha zareagoval okamžitě a podložil mi hlavu velkým polštářem z gauče. V této poloze už jsem měla mnohem lepší rozhled a také jsem se necítila tak bezmocná, jako když jsem jenom ležela. Divný sen. Pocity, které jsem měla, byly tak skutečné…

„Jak ti je, Viky?“ zeptal se Petr.

„Popravdě, nic moc,“ podařilo se mi ze sebe vypravit a dokonce se přitom i usmát. „Ale to je asi normální, když uvážím, že v bláznivých snech se takové věci stávají…“

„Snech?“ reagoval brácha okamžitě a dychtivě. „Jakých snech? Viky, musíš nám přesně popsat, co se ti zdálo. Teda, pokud si na to vzpomínáš?“
Myšlenka, že bych si nemusela nic pamatovat, ho očividně vyděsila. To mě rozesmálo. Ano, začala jsem se nahlas smát a smála se jako blázen. Stejně typizované obličeje, které jsem kolem sebe viděla, mě nutily nepřestávat v této činnosti, až mě z toho bolelo břicho.

„Petře, ty jsi fakt bráška k pohledání,“ škytala jsem vesele a královsky se bavila tím, jak se bráška pitomě tváří. „Ten sen si pamatuju dokonale, protože ho pořád sním… pořád pokračuje, chápeš?“ Mluvila jsem jako namazaný strejda odvedle, který se snaží vysvětlit mi teorii relativity. „Tohle celé se mi zdá… ty se mi zdáš, ty se mi zdáš, ona se mi zdá…,“ ukazovala jsem rozverně prstíkem z bráchy na souseda, na Jarmilu a na všechny ostatní, pěkně jednoho po druhém.

„Jarmilo, musíme jí to říct,“ přerušil tok mých zhmotnělých myšlenek brácha směrem ke správcové.

Ta přikývla a taky ostatní se jali souhlasně pohybovat hlavami a připomněli mi tak jednu hračku z mého dětství. Takovou umělohmotnou, kulatou panenku, která měla na dně bříška usazené závaží a stačilo ji rozhoupat a klimbala se hodnou chvíli ze strany na stranu. Znova jsem se zachechtala. Byl to ale poslední záchvěv smíchu, na který jsem se, pro budoucí chvíle, zmohla.

Slovo si totiž vzala správcová Jarmila, zřejmě vedoucí autorita tohoto shromáždění.

„Viky, nesmíš se moc rozrušovat a myslela jsem, že tě toho budu moct ještě na nějakou chvíli ušetřit, ale nejde to. To, co teď prožíváš, se ti rozhodně nezdá…“

„Ale zdá, ale zdá,“ zpívala jsem poťouchlou dětskou melodii plnou vzdoru. „Všichni se mi zdáte, i tenhle můj krásnej…,“ rozhlídla jsem se kolem sebe, „ale blbej, strašidelnej byt, všechno se mi to jenom zdá a teď jsem doma s mamkou a taťkou a bráchou…“

„Viky!“ zarazil mě ostře brácha. Sklapla jsem. Jeho hlas mě zarazil. Tímhle tónem se mnou ještě nikdy nemluvil. „Poslouchej Jarmilu. TOHLE se ti nezdá … já … já…,“ zadrhl se, ale Jarmila už byla znovu připravená.

„Vím, že ti to asi  bude připadat šílené a bláznivé a taky vím, jak moc by sis přála, aby tohle byl jen sen… ale není. Sen byl tvá postel u vás doma a tvá máma v kuchyni…“

„Ale jak tohle můžeš tvrdit?“ zaútočila jsem. „Všechno jsem vám před chvílí vyklopila, takže teď to chcete použít proti mně? Takže jste všichni sen, ale zlej sen!“

„Šššššš,“ tišila mě Jarmila, neboť jsem neměla daleko do breku. Tenhle sen se mi už vůbec nezamlouval. Začala jsem se štípat a škrábat, aby mě fyzická bolest odnesla z náruče tohoto snového přízraku, ale nedařilo se.

Jarmila potřebovala pomoc, a tak si ke mně na gauč sedla stará paní Vavřínková a chytila mě za ruku. Znovu jsem pocítila ono konejšivé teplo a trochu jsem se zklidnila. Jarmila znovu popadla mou druhou ruku do své.

„Děvče zlaté, vím, že je to nepříjemné, ale musíš si nás vyslechnout! Tolik ses toužila dozvědět pravdu a teď ji tady máš…“

Slovo PRAVDA mě dostalo a kývla jsem, že jsem ochotná poslouchat.

„Tohle není sen, to je skutečnost a já vím, jak tě o tom přesvědčit. Poslední, co si pamatuješ, předtím než ses ocitla doma, je … že jsi běžela na chodbu a nemohla dýchat, je to tak?“

Přikývla jsem a při té vzpomínce mě znovu začala obcházet hrůza.

„Asi už jsi pochopila, že náš dům není úplně obyčejný. Působí jako útočiště před zlem a má ještě řadu dalších funkcí, na které ještě taky přijde řeč. To, co se tě ale bezprostředně dotklo, byl proud energie, silné energie. Čas od času se těmito proudy náš dům čistí a v tu dobu musíme být všichni pryč. Ale kvůli událostem, které se staly předtím, jsme na to jaksi zapomněli a v domě jsi zůstala ty…Je to naše chyba a moc se ti za to všichni omlouváme… Dostala jsi plný zásah jednoho z energetických vírů, ale naštěstí jsme tě našli včas. Nemohli jsme ale tušit, jak moc tě poznamenal, museli jsme ti proto vyvolat velmi pozitivní vzpomínky a myšlenky, abys byla schopná přijmout a unést realitu. Proto jsme tě „poslali“ domů“. To byl jen sen…“

Polkla jsem naprázdno a cítila se strašně podvedená. Strašně jsem chtěla k mámě a jediné, na co jsem se zmohla, byl pláč…

 

Předchozí díly naleznete ZDE

Reklama