Vztahy

Dům na předměstí - kapitola 24. - Mimo realitu

 

První, co jsem ucítila poté, kdy jsem se probrala, byl neskutečný vztek. Vztek na všechny, kteří mi tvrdili, že v tomhle domě jsem v bezpečí. A zatím mě někdo vzal po hlavě “tupým předmětem”, jak se s oblibou v detektivkách říká vražedným nástrojům. Jsem tedy… mrtvá? Rychle jsem si sáhla dozadu na hlavu a krom velké boule jsem tam nahmatala velký strup od zaschlé krve. Tak jsem, nebo nejsem mrtvá? Proč mě takové věci vůbec napadají? Možná proto, že místo, kde právě polo-ležím, polo-sedím, sice na první pohled vypadá jako chodba našeho domu na předměstí, ale tak nějak jinak. Chodbou se line slabá zář bílého světla a na zemi je něco jako – mlha? Otřela se mi o kotníky a stoupala mi až k hlavě. Donutilo mě to vyskočit ze země, ačkoliv k mému stavu by se spíš hodilo říct vyhrabat se. Otřásla jsem se odporem, ale také chladem a tu jsem si všimla, že mám na sobě bílé, ramínkové šaty. Přesně takové, jako měla na sobě moje sousedka z domu na předměstí. Ta průsvitná, černovlasá, plačící kráska z mých snů.

Snad jako z příkazu nějaké vyšší moci se v ten moment přede mnou objevila. Nepostřehla jsem, kudy přišla, ale bylo mi to v tu chvíli jedno, protože nebyla sama. S ní přede mnou stála i další má sousedka, Zdeňka Pavlíková. Ta přeci ale měla být touto dobou v nemocnici! Nebo ne? Znovu mě napadlo – co když… co když Zdeňka Pavlíková zemřela? Pak bych i já byla doopravdy… mrtvá. Ale to by v tom případě i ta smutná paní musela být mrtvá… Vzpomněla jsem si, že nikdo lidí z domu mi neotvíral, když jsem zvonila a hledala pomoc. Jen soused Rychetník… soused vrah…Napadla mě příšerná myšlenka. Co když je všechny zabil? Běžel za Zdeňkou Pavlíkovou ne proto, aby jí pomohl, ale aby ji dorazil… A pak šel zabít mě… Takže jsme všichni mrtví?

Chtěla jsem se zeptat, cítila jsem nutkavou potřebu klást otázky, ale ačkoliv jsem otevřela ústa, nevyšla z nich ani hláska. Obě ženy přišly až ke mně a každá mě popadla za jednu ruku. Nevím proč, ale čekala jsem ledové ruce, ale ty jejich byly teplé a příjemné. To nic ale neměnilo na tom, že jsem byla zmatená a bezmocná. Cítila jsem, že jich se bát nemusím, ale mrazení, které mým tělem v tu chvíli přímo lomcovalo, bylo matoucí. Měla jsem strach. Přesto jsem se podvolila a nechala se oběma ženami vést chodbou dál. Věděla jsem, že po pár metrech chodba končí stěnou domu, ale teď to nebyla pravda. Chodba pokračovala rovně dál a zdála se být nekonečná. Dívala jsem se střídavě z jedné sousedky na druhou, ale jejich tváře mi nenapovídaly absolutně nic. Ráda bych utekla, ale byla jsem vězenkyní svého těla nebo toho, co se mým tělem zdálo být. Tu se zdálo, že chodba konečně končí, ale na jejím konci nestála zeď, ústila přímo do zahrady. Ta byla společná pro všechny partaje domu, ale zatím jsem neměla čas ji navštívit. Ostatně, nebylo o co stát, alespoň teď v noci ne. Krom trávy tu bylo jen pár ovocných stromů či spíše jejich koster, protože na rozdíl od svých příbuzných v sousedství, tyto nejenže nekvetly, ale neměly na sobě ani lísteček. Vypadalo to tam jako na pohřebišti stromů a tento dojem ve mně ještě umocňoval fakt, že vše zalévalo pouze to nepříjemné světlo z chodby, které jako by nahrávalo ponurosti stínů větví, které se překrývaly do strašidelných obrazců. Jak jsme vyšly ven, necítila jsem úlevu, jak jsem zprvu předpokládala. To spíš naopak. Cítila jsem dokonce fyzickou bolest, nepopsatelnou, jakou jsem ještě nikdy nezažila. Krom toho se mi v uších začal ozývat dětský pláče, velmi bolestný a hlasitý. Nechápala jsem nic. Až pak jsem to uviděla. Na konci zahrady se objevila ona dobře známá, bílá koule s ženskou postavou uvnitř…


…probudila jsem se a ostré ranní slunce mi zapichovalo větévky svých paprsků přímo do očí. Přimhouřila jsem je, jak jen to šlo, ale nechala jsem si skulinku na pozorování. A že věru bylo, nač se dívat. Byly to stěny mého pokoje u nás doma, můj stůl, moje obrázky, moje květiny… Vnímala jsem dokonce vůni peřiny, která byla jako vždy lehce prodchnutá levandulí, kterou mamka v plátěném sáčku dávala dovnitř vypraného a právě schnoucího povlečení. Slunce neslunce, otevřela jsem oči dokořán a udělala si kšilt ze hřbetu ruku. Nebylo pochyb – byla jsem doma. Překvapením tedy ještě nebyl zdaleka konec. Vtom do pokoje vstoupila mamka.

“Viky, ty už jsi vzhůru? To je moc dobře, holčičko. Petr už na tebe čeká… no víš přece, vždyť jste slíbili babičce, že za ní zajedete do nemocnice,” objasňovala mi situaci, když postřehla můj udivený výraz.

“Petr už je doma?” zmohla jsem se konečně na otázku.

“A kde by jako měl být?” divila se pro změnu mamka a mně, ne poprvé, napadlo, že je možná nejvyšší čas najít si nějakého dobrého psychiatra.

Copak se mi to všechno doopravdy jen zdálo?!?

 

 

Předchozí díly naleznete ZDE


ilustrační foto: zahraniční weby

 
   
15.09.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. avatar
    [28] kemy [*]

    taky sem se bála, že to je konec. to by mě zklamalo! už se nemůžu dočkat dalšího dílu, ale zase se vůbec netěšim na další týden ve škole, takže je to dost dilemma, mam-li se těšit nebo ne.

    superkarma: 0 17.09.2005, 12:09:28
  2. avatar
    [27] Wiki [*]

    to jsem si oddechla, ze to neni konec - pri hodnoceni soutezi znamena v 99% pripadu konec typu "a pak jsem se probudil/a" HODNE minusovych bodu, vetsinou tolik, ze nema prispevek sanci

    superkarma: 0 16.09.2005, 12:42:01
  3. avatar
    [26] kubikm [*]

    aby to nebylo jako Dallas, kde se po 50 dílech najednou Pamela probudila a Boby ve sprše....

    superkarma: 0 15.09.2005, 19:26:52
  4. avatar
    [25] Mandle [*]

    kdy usnula? v 2. dile? jsem z toho jelen

    superkarma: 0 15.09.2005, 18:31:42
  5. avatar
    [24] Clerenc [*]

    To jsem z toho Kolben Danek....

    superkarma: 0 15.09.2005, 14:29:23
  6. [23] kanavi [*]

    Já tomu nějak nerozumím. Kdy Viky usnula? A jak to, že se teď zase probudila doma? To se jí to všechno jenom zdálo? Nějak se mi to celý tímto dílem zamotalo...

    superkarma: 0 15.09.2005, 13:43:47
  7. avatar
    [20] Markýza [*]

    báječný, a co dál?

    superkarma: 0 15.09.2005, 10:57:15
  8. avatar
    [17] Susina [*]

    LFNikita: no nakrkáváš nás, to teda jo, ale my ti to odpouštíme..

    superkarma: 0 15.09.2005, 09:11:38
  9. avatar
    [16] Bella [*]

    LFNikita: Já fím, to já jsem nechtěla vůbec kritizovat, sama bych nenapsala ani jednu větu. A vlastně ani nechci aby to brzo skončilo. Akorát už to je vlastně dva měsíce a celý ty dva měsíce se pořád jakoby s něčím seznamujeme, ale vyústění žádný. Aby to pak nebylo na jedné A4 vysvětlený a konec. Ale jinak super, fakt!

    superkarma: 0 15.09.2005, 09:10:31
  10. avatar
    [14] Hannah01 [*]

    Bella:

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:56:49
  11. avatar
    [13] Bella [*]

    Jo jo, je to napínavé, ale už i trochu trapné, že se nic nevysvětluje. Autor zas nesmí napínat moc dlouho, aby to čtenáře nepřestalo bavit.

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:52:32
  12. avatar
    [12] Veroniké [*]

    LFNikita: To je dobre, ze tohle neni konec!
    Jen bych nejradsi vsechny zbyvajici dily najednou, porad ctu a porad nic nevim Sem zvedava, jak to vubec vsechno je

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:51:32
  13. avatar
    [10] Žábina [*]

    já si vždy říkám že tenhle díl už určitě něco objasní a ono ne...je to opravdu napínavé, Nikito

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:44:34
  14. avatar
    [8] Dudlajlama [*]

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:28:51
  15. avatar
    [6] Julča [*]

    Lucik007: taky to nemám ráda

    superkarma: 0 15.09.2005, 08:05:15
  16. avatar
    [1] ifka [*]

    tak to už jsem v tom zamotaná čím dál víc a víc. takže úterý hop hop ať je tu

    superkarma: 0 15.09.2005, 07:00:06

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme