Vztahy

Dům na předměstí - kapitola 23. - Vzduchoprázdno

 

Probírala jsem se fotografiemi a znovu a znovu jsem se k nim vracela. Já v hotelu, já s Nickem, já s Mírou, já v obchodě, já na ulici... všude já. Tedy na první části těch fotek. Druhá část byla věnovaná mému šéfovi, a vlastně i majiteli hotelu Dobrá pohoda, kde jsem pracovala, Arnoštu Honzíkovi. Arnošt Honzík byl malý, směšný chlapík, věkem něco přes padesát. Alespoň to jsem si dodnes myslela. Když jsem ho uviděla poprvé u přijímacího pohovoru, málem jsem nad tou postavičkou vyprskla smíchy a zhatila tak své naděje na přijetí.

Tlusťoučký, kulaťoučký, mrňavý, to byl Arnošt Honzík. Měl malá, prasečí očička a neustále růžolící tváře, takže dát mu do ruky bič a na hlavu buřinku, mohl z něj být sedlák jedna radost. Myslím samozřejmě sedlák ve svátečním, protože jinak jste ho ani vidět nemohli. Stále dokonale oblečen, což stálo jistě hodně času jeho krejčího a hodně peněz samotného pana šéfa. Ale vyplatilo se to. Oblečení bylo totiž to jediné, co na šéfovi nebylo k smíchu. Na druhou stranu ale jeho blahobytně vyhlížející postava působila na naše klienty zřejmě pozitivním a domáckým dojmem, protože ho všichni beze zbytku milovali a vraceli se do našeho hotýlku se železnou pravidelností, jak jsem si mohla za nudných nočních směn počíst v knize návštěv. Nelze mu upřít ani to, že byl milý a svým chováním tak trochu starosvětský, ale celkový dojem z něj byl vždy pozitivní a také vždy směšný. Dalo by se říct, že vedl velmi úspěšný život. Jediné, co mu stále nevycházelo, byly vztahy. S jeho vizáží to bylo celkem pochopitelné, a i když se občas nějaká žena dala přemluvit a šla s ním na večeři, bylo to spíš proto, že se doslechla o uspokojivém stavu jeho bankovního konta a naditosti jeho peněženky.

Proto jsem byla tak překvapená, více by se hodilo říct konsternovaná z toho, že na fotografiích, které jsem našla ve “své” komodě, byl většinou zachycen ve společnosti dámy, a to ve velmi družném rozhovoru či dokonce velmi intimních situacích. Tak proto v posledních týdnech tak zářil!!!
Na chvíli u mě zvítězila zvědavost nad rozhořčením ze šmírování mého soukromí, a jala jsem se důkladně zkoumat onu dámu. Věku neurčitého, jak říkám pěstěným dámám mezi pětatřiceti a smrtí. Když pěstění příliš přehánějí, vypadají staře i po třicítce, a pokud ho aplikují dobře a s rozumem, vypadají zas i v šedesáti mladé. Proto říkám, věk neurčitý, ale odhadovala bych tak kolem čtyřiceti. Měla velmi pěkně vypadající tvář, ale něco mi na ní vadilo. Její rysy – byly příliš tvrdé na milující ženu. Pravda, byly hezké a něco mi vzdáleně připomínaly, ale tvrdost, která se v nich zračila, mi byla nepříjemná.


Že by další zlatokopka? Na to ale nevypadala. Krátké blond vlasy, dozajista odbarvené, ale kvalitně, bez typicky nazelenalých odstínů “domácí práce”. Opálená pleť, francouzská manikúra, zlaté šperky a oblečení, které na vietnamských tržnicích nekoupíte. Tolik mi o tajemné neznámé vypověděla jedna z velice detailních fotografií. Kdo to asi jen může být?


Tu mě napadla věc tak prostinká, že jsem si připadala jako omezeneček, jelikož mě to nenapadlo dřív. Otočila jsem fotografii na druhou stranu a za odměnu se mi dostalo sladkého ovoce poznání. Fotografie byla popsaná a nejen to. Každá z nich měla své vlastní číslo a jakýsi znak, kterému jsem nerozuměla. Vzdáleně se to podobalo obrázkovému písmu, ale moudrá jsem z toho nebyla. Na rozdíl od nápisu, který mi jasně hlásal, že na fotografii se vyskytuje A. H. a Regina. Regina!!! Tak se přeci jmenuje nejmladší sestra správcové! Proto mi ty rysy připadaly povědomé… opravdu si se svou sestrou Jarmilou a jejím dvojčetem Zdenou byly podobné. Byla téměř stejná, jako správcová Jarmila zamlada na naší rodinné fotografii.

Takže Regina! To je ta žena, která je teď pravděpodobně s mým kamarádem Mirkem. Ale co má společného s mým šéfem? Proč se o něj tolik zajímá? Vypadá to, že Regina je ta, která teď míchá kartami! Ale proč? A má to snad něco společného se mnou? Musela jsem předpokládat, že ano, jelikož jejich fotografie tu byly společně s mými. Písmo na jejich rubu mi bylo povědomé, ale nevěděla jsem, kam je mám zařadit. Tentokrát mi ale bliklo téměř okamžitě – je stejné jako nápis na mém kalendáři – DSV1!!! Takže fotky dělal člověk, který v tomto bytě bydlel přede mnou. Teď už jen zbývá zjistit, kdo to byl, a pak možná přijdu i na to, proč to všechno. Možná právě tenhle člověk mi dokáže dát vodítko, které mě přivede až na samou podstatu mého trápení a konečně zodpoví otázku PROČ.

Teď, když jsem našla aspoň něco, chtěla jsem zjistit, jestli se už soused-vrahoun vrátil a jak se daří sousedce Pavlíkové.
A co, vlastně když chci něco zjistit, musím se ptát. Co na tom, že je hluboká noc a všichni už zřejmě spí. Zazvoním a poptám se, je to mimořádná situace. Ještě ale zkontroluju Nicka, před chvílí tu zakňučel a já ho ani nešla utěšit. Myslím jen sama na sebe. Bylo mi hanba. Rozsvítila jsem v ložnici světlo a začala jsem na svého mazlíčka vrkat: “Nicku, drahoušku, vylez ven!”

Nic se ale nedělo a mě napadlo, že buď tvrdě usnul, což by nebylo divu, po tom dnešním nočním maratónu, nebo je uražený mým nezájmem a trucuje. Nic naplat, padla jsem na všechny čtyři a nakoukla pod postel. Zalapala jsem po dechu – Nick tam nebyl. Vyskočila jsem a podívala se za skříň a za závěsy. Nic. Jako blesk jsem prolítla všechny místnosti bytu a hulákala Nickovo jméno, ale marně. Můj pes prostě zmizel. Možná, že vyběhl na chodbu a já ho tam zavřela!

To musí být ono! Teď jistě chudáček malý, spí na rohožce a čeká, až mu otevřu. Nikdy nebyl z těch, co by žadonili o vstup dovnitř, byl-li jim odepřen. Hnala jsem se ke dveřím a zprudka je otevřela, očekávajíc tam svého psa. Jinou možnost jsem si nepřipouštěla. Ale Nick tam nebyl. Zmocnila se mě panika a vylítla jsem na chodbu, odhodlána prohledat dům a klidně i celé město. Ale na chodbě nebyl nejen Nick. Chyběl tam vzduch a já po něm marně lapala jako vánočním kapřík na suchém prkénku, nad sebou rybáře s paličkou v ruce. A stejně jako on jsem se naposledy pokusila nadechnout a pak jsem dostala ránu do hlavy…

Předchozí díly naleznete na této adrese.                    
   
13.09.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. [15] sdrawa [*]

    Každý pořádný dům si zaslouží pořádnou garáž, třeba garážová vrata brno

    superkarma: 0 17.01.2013, 20:10:41
  2. avatar
    [13] Žábina [*]

    to je ale zašmodrchané

    superkarma: 0 13.09.2005, 10:23:14
  3. avatar
    [12] Mandle [*]

    LFNikita:

    superkarma: 0 13.09.2005, 10:21:34
  4. avatar
    [9] Acinka [*]

    teda ty nám dáváš

    superkarma: 0 13.09.2005, 09:33:46
  5. avatar
    [7] JanaVi [*]

    Tenhle konec je ještě horší než ty předešlé.

    superkarma: 0 13.09.2005, 08:38:38
  6. avatar
    [6] Julča [*]

    m.k.: už se nám to rozjelo dávno a pořád nic nevíme

    superkarma: 0 13.09.2005, 08:28:15
  7. avatar
    [5] Markýza [*]

    aúúúúúúúú - já myslela, že už bude pomalu rozuzlení a ono zase nic, pomoóc, už aby byl čtvrtek

    superkarma: 0 13.09.2005, 08:10:11
  8. avatar
    [3] m.k. [*]

    To se nám to rozjíždí

    superkarma: 0 13.09.2005, 07:17:02
  9. avatar
    [2] Dudlajlama [*]

    LFN, kanimuro napinaci.....

    superkarma: 0 13.09.2005, 04:35:21
  10. avatar
    [1] Mici [*]

    takže se mi aspon vyjasnilo - nevyjasnilo to s Nickem a do toho všeho se přimotal ještě Arnošt Honzík. Jako by už to tak nebylo dost propletené a zašmodrchané.... Já chci čtvrtek!!!!!

    superkarma: 0 13.09.2005, 00:32:58

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme