Vztahy

Dům na předměstí – kapitola 22. – Fotografie

   

Znáte ten pocit, když se vám zdá, že vás život pohltil, že jste nad ním naprosto ztratily kontrolu? Že žijete příběh napsaný něčí, zvrhlou rukou. Že vámi někdo manipuluje, vodí vás jako loutku na provázku a vy prostě musíte dělat, co po vás ti nahoře chtějí. Neměla jsem sebemenší tušení, kdo jsou ti nahoře v mém případě. Bylo mi ale jasné, že se mnou rozehráli velice nepěknou hru.

Nejsem člověk, který je pasivní, který se vzdává bez boje, ale když neznáte svého nepřítele, okolnosti boje ani jeho příčiny, není vaše pozice ideální.

Moje pozice – na zemi, vsedě se kříženýma nohama, navíc potmě – byla přesně taková. Špatná. Přesto jsem odolala chvilkovému pokušení zůstat sedět tam, kde jsem, a čekat, až to někdo skončí. Musela jsem předpokládat, že to se mnou někdo chce skončit, musí mi jít o život, protože o co by jinak šlo? Třeba o život Mirka? Mého bráchy, správcové, Barbory, Zdeňky…? Takových lidí! Teprve teď mi to začalo pořádně docházet. Oni mě snad všichni chrání?!? Tak proto jsem v tomhle domě v bezpečí? Ale před čím? A co ti ostatní lidé tady Jedou v tom taky? Všechny tyhle otázky se vozily v mojí hlavě jako o pouti na kolotoči, který má poslední den prodloužené jízdy zdarma. Jedna z otázek byla ale neodbytnější než ty ostatní – čí jsou ty kroky, které se ke mně blíží z chodby?

Tedy, přesněji řečeno, blížily se. Teď bylo všude naprosté ticho, až jsem slyšela tikot starých pendlovek, které tu nejspíš zbyly po předchozím nájemníkovi a ze kterých jsem měla trochu stísněný pocit, stejně jako ze všech ostatních starožitností. Chvíli jsem vyčkávala, než jsem poručila nohám, aby posloužily k účelu jim předurčenému. Postavily mě a dle rozkazu se pomalu a obezřetně rozpohybovaly směr chodba. Stále bylo ticho a já poprvé do důsledků pochopila výraz “zlověstné”. Změnila jsem operativně plán a zamířila nejdřív do kuchyně a ze stojanu na lince jsem vytáhla ten největší kuchyňský nůž. Připadala jsem si jako v Psycho, ale tentokrát být za filmovou hrdinku nebylo nijak oslňující. Bylo mi hrozně a připadal jsem si šíleně absurdně s tím “kinžálem” v ruce. Byla bych ho schopná vůbec použít? V lese klacek, v bytě nůž… co bude dál?

Adrenalin stoupal, jak jsem se přibližovala ke dveřím. Neslyšela jsem už ale vůbec nic. Když už jsem byla u dveří, skočila jsem po vypínači a rozsvítila, zároveň s tím jsem udělala výpad s nožem na chodbu domu, takže pokud by se na ní za mými dveřmi někdo nacházel, asi bych ho něžně prošpikovala. Ale nebyl zde nikdo. Jen já a žabikuch.

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Co to proboha dělám? Vždycky jsem u televize nechápala, jak se někdo normální může během chvíle změnit v labilní trosku, naprosto nereálně uvažující. A vida, mně stačilo pár dnů v domě na předměstí a jsem navlas stejná… Je načase začít se chovat racionálně. Jistě, stalo se tu několik velice podivných věcí, ale nemůžu se spoléhat jen na to, že se vyřeší samy. Jak jsem zjistila, tak ze sousedů nic nového nevytáhnu. Je třeba začít pátrat na vlastní pěst. V noci a venku to prostě nejde, na to už jsem přišla. Musím to zkusit tady v domě. Přece musí být nějaký důvod, proč se to všechno děje. Nějaký důkaz, myslím něco pro změnu hmatatelného, co by mi poskytlo vodítko k vyřešení toho zmatku.

Ještě jednou jsem se rozhlédla po chodbě a pak jsem rychle zavřela dveře a pro jistotu také zamkla na maximum. Sporé světlo z chodby nebylo tou pravou kulisou pro moje odhodlání, a tak jsem postupně rozsvítila všechna světla v bytě, všechny lampičky i zářivku pod kuchyňskou linkou. Vynechala jsem jen ložnici, kde byl Nick pod postelí. Měl toho už za celý den jistě také dost a já ho chtěla nechat vyspat. V tu chvíli jsem z ulice zaslechla houkání sanitky, která rychle projela kolem domu. Ulevilo se mi. Zdeňka Pavlíková už je v bezpečí. Doufám. Chtěla jsem tomu věřit ze všech sil a nejhorší bylo, že jsem neměla možnost se o tom nijak přesvědčit. Bezmoc, to bylo to pravé slovo pro mé duševní rozpoložení. Totální bezmoc. Rozklepaly se mi ruce a já věděla, že pokud hned nezačnu něco dělat, zblázním se.

Pokud se něco z toho, co hledám, ukrývá tady v domě, pak to možná bude i v mém bytě. Nevěděla jsem přesně, co hledám, ale cítila jsem, že až to najdu, poznám to. Začala jsem chodbou, propracovávala se kuchyní a nechávala za sebou spoušť podobnou tornádu. Vše, co jsem předtím pracně uklidila, se teď v mnohem větším nepořádku povalovalo po zemi. Zarazila jsem se – chtělo to systém! Nemělo smysl hrabat se ve věcech, které jsem měla před pár hodinami v ruce. Zamysli se, Viky, co jsi neuklízela? Srdce mi poskočilo tím neočekávaných zvukem. Drnčení telefonu mi málem způsobilo infarkt. Vylítla jsem z kuchyně jak čertík z krabičky a hnala se do obýváku. S napětím jsem zvedla sluchátko.

“Haló?” řekla jsem jak tupec a ztěžka polkla. Kdo se mi asi ozve?

“Haló!” odpovědělo mi stejně přiblble sluchátko pubertálním hlasem, patřící, odhadem tak patnáctileté slečně. “Je doma Monika?”

“Jaká Monika?” zeptala jsem se nechápavě.

“No Monča,” protáhl líně hlas, aniž mi cokoli objasnil.

“Tady žádná Monča nebydlí,” odsekla jsem nakvašeně, ale tep se mi zase vracel do normálu.

“Tak sorry, nó,” zakvákala ještě ropuška a položila telefon.

I já vrátila sluchátko zpět na místo a přemýšlela jsem, co to asi mělo znamenat… když  v tu chvíli mě to praštilo do očí. Komoda! Stará komoda pod telefonem, to bylo to místo, které jsem ještě neuklízela. Říkal jsem si, že tam schovám své doklady a papíry, ale vzhledem k tomu, že papíry všeho druhu nesnáším, nechávala jsem si tuhle nepříjemnou část stěhování až na konec.

Vrhla jsem se na komodu. I můj předchůdce měl zřejmě stejné myšlení, protože v šuplíkách bylo fakt velké množství papírů…Probrat se jimi mi asi zabere hodně času… Bylo tu ale i něco jiného. Fotografie. Spousta fotografií. Listovala jsem jimi jako kartami a začal se mi obracet žaludek. Zhruba na polovině z nich jsem byla já, v nejrůznějších situacích, odhadem tak za poslední rok. Na těch ostatních byl pak můj šéf z hotelu.

Předchozí díly naleznete, pokud budete chtít, ZDE
   
08.09.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. avatar
    [14] m.k. [*]

    Má to opravdu šťávu,už se těším na další

    superkarma: 0 08.09.2005, 15:25:21
  2. avatar
    [13] Mici [*]

    Ferdicka: takže si to Viky jako jenom myslí?

    superkarma: 0 08.09.2005, 12:00:00
  3. avatar
    [12] Markýza [*]

    už mám zas husí kůži, fuj ty mě dáváš, mám pocit, že z každého týdne stojí za to jen úterý a čtvrte, neb na tyto dny čekám jak na smilování

    superkarma: 0 08.09.2005, 11:22:03
  4. avatar
    [10] Žábina [*]

    už aby bylo úterý

    superkarma: 0 08.09.2005, 08:56:43
  5. avatar
    [9] Trinitty20 [*]

    Fakt super, zítra jedu na dovču a přijdu o dva díly Ale pak si je hezky dočtu

    superkarma: 0 08.09.2005, 08:05:11
  6. avatar
    [8] hruška [*]

    LFNikita: téda to je fakt napínavé jak kšandy

    superkarma: 0 08.09.2005, 08:04:02
  7. [6] Pavla_b [*]

    KOlik to bude mít dílů??? Pomoooooc , nevydržííím toooo..napínáš nás...

    superkarma: 0 08.09.2005, 07:58:45
  8. avatar
    [5] Florencie [*]

    LFNikita: ty joooooo, jsem čím dál zvědavějšííííííí Tak povídej co bude dál?

    superkarma: 0 08.09.2005, 07:53:34
  9. avatar
    [4] Dudlajlama [*]

    Nicka mohla nakopnout(viz zavyti) a zavelet pod postel temna sila, huuuuuu

    superkarma: 0 08.09.2005, 07:26:49
  10. avatar
    [3] Julča [*]

    LFNikita: ty nás napínáš,to není možné

    superkarma: 0 08.09.2005, 06:19:13
  11. avatar
    [1] Mici [*]

    nějak mi to nesedí s tím Nickem. V minulém dílu bolestně zavyl a nepřišel na zavolání a najednou Viky ví, že spí v ložnici pod postelí... Vysvětlí mi to někdo? třeba si jen stojím na vedení... nebo jsem to blbě pochopila?...

    superkarma: 0 08.09.2005, 00:37:20

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme