Vztahy

Dům na předměstí – kapitola 21. – Co bude dál?

 

Tak to jsem skutečně nečekala. Spíš bych předpokládala, že se k zemi budu poroučet já než sousedka, která se mě rozhodla zachraňovat. Opravdu mě to zaskočilo. Co mám dělat? Hlava mi lítala jako při tenise – sem tam, sem tam, ze sousedky za postavou v bílém světle a zase zpátky. Teprve když jsem si byla jistá, že se světlo už nevrátí, vrhla jsem se na zem ke Zdeňce Pavlíkové. Dýchala, to bylo dobré, ale tep měla slabý, trvalo mi hodnou chvíli, než se mi podařilo ho nahmatat. Pokoušela jsem se ji zvednout, ale byla na mě příliš těžká. Bylo mi jasné, že tohle sama nezvládnu. Svlékla jsem si svetr a podložila jím sousedčinu hlavu. Překulila jsem ji na bok a narafičila do stabilizované polohy, alespoň jak jsem si to pamatovala z kurzů první pomoci.

Jen nerada jsem ji nechávala samotnou, ale musela jsem přivolat pomoc. Vyrazili jsme s Nickem do tmy, směrem k našemu domu. Doufala jsem, že tam najdu pomoct, ale vše mohlo být i jinak – tím směrem totiž zmizela i záhadná „mladá správcová“ v bílé, světelné kouli. Musela jsem to risknout.

 

Ten večer, už podruhé, jsme s Nickem podnikali běžecký závod s osudem a musím upřímně říct, že o podobné sportovní zážitky už rozhodně nestojím. Tento pohyb, ač na zdravém vzduchu, nemá se zdravím ničehož nic společného. Drásá vám plíce i nervy a je jen otázkou času, kdy vás, jako silný, vnitřní soupeř, přemůže. Tentokrát mi ale dodávalo sílu, že jde o život někoho jiného. Musela jsem Zdeňce Pavlíkové pomoci, ať už se s ní dělo cokoli. Proto jsem se v duchu zapřísahala, že ať už se dál bude dít cokoli, nebudu bláznit a zachovám si chladnou hlavu. Prostě budu jednat racionálně a s rozmyslem.

 

Sotva jsem doběhla k domu, zachovala jsem se přesně opačně. Začala jsem zvonit na všechny zvonky jako šílená. Už jsem se několikrát na vlastní kůži přesvědčila, že v krizových situacích čas běží pomaleji než jindy, ale i tentokrát jsem se neubránila panice, když dům zůstával stále temný a tichý. Copak nikdo není doma? Co jsme to za barák, ksakru?

 

Konečně se v jednom okně, úplně nahoře, rozsvítilo. Netušila jsem, kdo z mých sousedů kde bydlí a v tom zmatku by mi to stejně nebylo moc platné.  Tak jsem se zakloněnou hlavou a netrpělivou duší očekávala, čí obličej se mi zjeví v okně. Neobjevil se ale nikdo, a tak jsem se rozhodla pokračovat se svou zběsilou zvonkohrou. Vtom  vrzly dveře. Ulevilo se mi, že od této chvíle už na tu celou bláznivinu nebudu sama. Moje akcie poklesly, když se ve dveřích objevil ten, jehož jsem viděla nejméně ráda – Alois Rychetník. Hlavou mi okamžitě problesklo slovo vražda tak intenzivně, až jsem se otřásla. Vzápětí jsem si ale vzpomněla i na to, co říkala správcová – že to byl omyl. Nedovedla jsem si sice dost dobře představit, jak se může stát vražda omylem, pak by se tomu přece říkalo zabití, nejlépe neúmyslné zabití, ale chtěla jsem jejím slovům věřit. Zvlášť teď, když jsem tu sama, uprostřed noci, ve dveřích ztemnělého, starého domu. Při pohledu do zarostlé sousedovy tváře mi znovu zatrnulo. Za okamžik jsem se ale málem rozesmála. Alois Rychetník měl na sobě klasické bavlněné pyžamo s hnědými proužky a zelenohnědočervený froté župan, který asi pamatoval svoje, protože z něj koukalo víc nitek, než bylo těch, které stále zachovávaly jeho formu. Natolik mě ten pohled fascinoval, že jsem se od něj odtrhla teprve ve chvíli, kdy na mě soused promluvil.

„Co se děje, slečno Viktorie?“ koukal na mě notně rozespale.

Vrátila jsem se do reality a znovu si uvědomila, že se chvěju po celém těle.

„Tam… v křoví…,“ zablekotala jsem, jako bych tady já byla ten pomatenec.

„Počkejte, uklidněte se a pak mi všechno v klidu řekněte,“ chlácholil mě soused-vrah a já musela uznat, že má velice příjemný hlas. „Tak pojďte, pojďte dál, přeci nebudeme stát tady venku.“

Opravdu jsem se trochu uklidnila, ale pak jsem si vzpomněla, že se uklidnit nemám. Zavrtěla jsem hlavou.

„Jde o paní Pavlíkovou! Potřebuje pomoc!“ vychrlila jsem ze sebe konečně to podstatné. S obličejem Aloise Rychetníka se udála změna. Vyděsil se.

„Co se stalo? Kde je?“

„Tamhle. U řeky, v křoví. Stala se nám strašně divná věc…,“ snažila jsem se vysvětlit nevysvětlitelné, jako bych tím mohla pomoci sama sobě pochopit běh událostí. Ale nedařilo se mi ani jedno. Alois Rychetník zřejmě žádné vysvětlení nepotřeboval, protože v tu chvíli už jsem viděla jen zadní stranu jeho pantoflí, plácající se v mlaskavých zvucích po chodníku, a jeho župan, který za ním povlával. Soused nasadil nečekaně rychlé tempo a nechal mě tam stát bez dalších otázek, ale i jakýchkoli odpovědí.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Mám běžet za ním? Mám tady zůstat? Mám jít domů? Tak co mám dělat?!?
Naštěstí bylo rozhodnuto za mě. Soused se otočil a přes rameno na mě zakřičel: „Zavolej záchranku!“

Tykal mi. Udivilo mě to, ale rozhodla jsem se poslechnout. Bylo to koneckonců logické a v duchu jsem si nadávala, proč mě to samotnou hned nenapadlo. Vběhla jsem s Nickem dovnitř a udělala, co mi soused řekl. Když jsem vše vyřídila, klesla jsem k zemi. Doslova jsem se zhroutila a zůstala sedět na zemi s nohama překříženýma. V bytě byla tma. Jak jsem spěchala k telefonu, ani jsem nerozsvítila, a tak sem teď oknem vnikalo jenom nažloutlé světlo pouličních lamp. Cítila jsem se strašně unavená… V hlavě jsem měla zvláštní prázdno a byla jsem otupělá… Z této letargie mě vytrhl nepříjemný, nervy drásající zvuk. Můj pes Nick nahlas a bolestně zakňučel a uslyšela jsem, jak jeho tlapky přeběhly po parketách na chodbě. Zavolala jsem ho, ale nepřišel. Zrovna, když jsem se chystala se zvednout a jít se po něm podívat, uslyšela jsem další, tentokrát lidské kroky. Uvědomila jsem si, že jak jsem pospíchala, nezapomněla jsem jenom rozsvítit. Zapomněla jsem také zavřít dveře od svého bytu…

 

 

Předchozí díly najdete ZDE.

   
06.09.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. avatar
    [13] kemy [*]

    z toho konce de strach! je to fakt mazec!

    superkarma: 0 06.09.2005, 22:51:10
  2. [12] tanecnice [*]

    super

    superkarma: 0 06.09.2005, 17:44:13
  3. avatar
    [11] Markýza [*]

    pomóc - už aby byl čtvrtek

    superkarma: 0 06.09.2005, 14:32:37
  4. avatar
    [9] Viv [*]

    fajn... a co bude daaal????????????
    Vy nas teda napinate...

    superkarma: 0 06.09.2005, 09:55:29
  5. avatar
    [8] Žábina [*]

    no ale ten duch kroky nedělá, ten se vznáší, takže toho bych se nebála

    superkarma: 0 06.09.2005, 09:40:13
  6. [7] ValerieM [*]

    Jak dlouho budeme ještě trpět?

    superkarma: 0 06.09.2005, 09:22:34
  7. [6] kat [*]

    superkarma: 0 06.09.2005, 08:36:47
  8. avatar
    [5] Arči [*]

    husí kůži jako prase mám...

    superkarma: 0 06.09.2005, 07:26:53
  9. avatar
    [3] dadamac [*]

    ať už je čtvrtek

    LFNikito, tohle nám nedělej

    superkarma: 0 06.09.2005, 00:43:19
  10. avatar
    [2] Dudlajlama [*]

    Ach jo, potvoro nedobra

    superkarma: 0 06.09.2005, 00:30:29
  11. avatar
    [1] Mici [*]

    už jsem si říkala, že jsem se konečně dočkala celkem "průhledného" dílu, ale ten konec...

    superkarma: 0 06.09.2005, 00:21:34

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme