Vztahy

Dům na předměstí – kapitola 11.

 

Co věděl táta

Seděla jsem v místnosti zvané předpokoj. Byla to taková lepší čekárna s gaučem a koženými křesly, na stole nechyběla poslední čísla časopisů pro ženy, které chtějí být zaručeně IN, ale také prospekty a periodika stavebnictví, což byl obor, v němž můj táta pracoval. I když mi cesta k němu netrvala nijak krátkou chvíli, už jsem na něj hezkých pár minut čekala; podle všeho se chůze protáhla z půlhoďky na hodinu a mně nepřestávalo udivovat, že staří pardové, kteří zažili povinné schůzování stran, sborů, výborů a komisí, si teď, sami a dobrovolně, dávají repete.

Prohlížet magazíny, hemžící se vychrtlými vyretušovanými modelkami jsem vážně neměla chuť a nakouknout pod pokličku tátovu oboru už vůbec ne. Bloumala jsem tedy očima po stěnách a prohlížela si fotografie objektů, které postavila firma ZaPo (“Zařídíme, Postavíme”), kdy můj táta byl jejím spoluzakladatelem. Sekretářka seděla za svým stolečkem opodál a nenápadně si balila věci do kabelky, v jednom kuse pokukujíc po hodinách. I já jsem sledovala vteřinovou ručičku, poskakující od čárky k čárce, a všimla jsem si, že prsty mi bezděky bubnují po opěradle křesla. Konečně se otevřely polstrované dveře a z nic se vyvalil hustý dým. Pánům taťkova věku ani mladým manažerům, stále nevkusně oblečeným do fialových sak a kalhot, protikuřácká osvěta zřejmě neříkala vůbec nic. Já i sekretářka Květa jsme téměř zároveň vyskočily na nohy; ona, aby se konečně doupravila a mohla vypadnout – s heslem “až po šéfovi”, a já, abych se vydala do houštin dýmu vyhledat mého roditele.

Chtělo to jen otevřít okna dokořán a vpustit do místnosti trochu dýchatelného vzduchu a mohli jsme si s tátou konečně sednout. Předtím mi ještě uvařil čerstvý, pořádný kafe, protože když mi nabídl překapávanou, několik hodin starou břečku, hodila jsem na něj svůj ksicht číslo 17 – “To myslíš vážně?” Táta se zachechtal, protože to byl právě on, kdo mě učil vyjadřovat se bez mluvení, a když jsem byla malá, královsky se bavil tím, že mě coby cvičenou, poslušnou opičku předváděl všem svým přátelům a známým. Když jsem pak procházela údobím puberty, zdokonalila jsem svoje mimické umění (aniž bych tušila, jak moc ho časem využiju ve své profesi) a za dlouhých zimních večerů jsme si s tátou naše ksichty i očíslovali a pojmenovali. Ale s tím se obvykle nikde nechlubím, myslím, že to nepatří mezi standardní chování a zvyky “normálních” lidí.

Vzduch už prořídl, přede mnou stál kouřící a nádherně vonící hrnek velikosti Jumbo junior a já jsem před tátu položila fotku s otázkou v očích a velkým očekáváním. Táta si nasadil brýle, i on už se bez nich neobešel, a zahleděl se na letitý snímek.

“Tak o koho ti jde, Viky?” zeptal se mě a položil fotografii tak, abychom na ni dobře viděli oba.
“O ni,” zapíchla jsem prst do obličeje ženy, která mě svou pravou rukou svírala za rameno. “Víš, kdo to je?”
“Je to už dost dávno…,” spustil táta pomalu a váhavě a poškrábal se přitom na nose; to jsem zdědila po něm a pokaždé jsem si tak uvědomovala, jak moc jsme si podobní. Teď jsem ale hltala jeho slova s nadějí, že se přece jenom něco dozvím.

“Myslím, že vím, kdo to je. Ta paní se jmenovala Hadrabová, vlastně ani nevím, jestli to byla paní nebo slečna. Měli stan hned vedle nás; ona a její muž nebo přítel. To je tady tenhleten!” ukázal táta na fešného chlapíka na druhé straně fotky. Byl to usměvavý, urostlý muž, a jak nerada soudím podle prvního dojmu, měla jsem za to, že to mohl být opravdu fajn chlap. To mi táta vzápětí potvrdil. “Přijeli tenkrát do kempu půl dne po nás a večer nás pozvali na kotlíkovou polívku… jo, kotlíková…,” zasnil se táta a jelikož jsem znala jeho gurmánské sklony, zarazila jsem jeho nadšení už v počátku.

“A ona, ta Hadrabová, co byla zač? A odkud byla, nevíš?”

“Ne. Myslím, že oni jediní mi tenkrát na sebe žádný kontakt nedali, vlastně odjeli nějak narychlo a bez rozloučení o den dřív, než měli. Bylo to trochu divné…, ale napadlo nás, že se třeba stalo něco u nich v rodině, a tohle nikdo cizím lidem nevykládá rád, vždyť víš…”

“Jaká byla, tati?” trvala jsem neodbytně na své otázce.

“Ale jo, byla fajn, a měla tě strašně ráda. Sama děti neměla a ty jsi jí moc padla do oka. Každou volnou chvíli trávila s tebou, hlídala tě a brala tebe a Petra na výlety. Vlastně, vždyť ona ti dokonce zachránila život!”

Užasle jsem na tátu pohlédla, o tomhle doma nikdy nebyla řeč, že bych já kdy byla v ohrožení života. Navíc jsem si nepamatovala ani Hadrabovou, natož to, jak moc času jsem s ní podle táty trávila.

“Bylo to ještě předtím, než tě tatínek té holčiny z Německa naučil plavat. Hrála sis tenkrát sama jenom u břehu a chytla tě křeč do nožičky. Vypadalo to, že o nic nejde, ale ty jsi z ničeho nic šla pod hladinu. Byla to hrůza! Já s mámou jsme tenkrát plavali dost daleko od břehu, a i když jsem viděl, co se stalo, myslím, že bych k tobě nebyl doplaval včas… Ale ona, Jarmila, ano, tak se jmenovala, Jarmila Hadrabová, skočila pro tebe a vytáhla tě. Víš, je to zvláštní, byla vyděšená pomalu víc než my a dlouho tě tiskla v náručí... jako bys byla její vlastní. Mysleli jsme tenkrát s mámou, že asi moc touží po vlastním dítěti, ale na to, proč žádné nemá, jsme se jí neptali, to snad chápeš.”

Přikývla jsem a snažila se si nějak uspořádat myšlenky. Moc mi toho táta neřekl, tedy moc toho, co by mi pomohlo. Snad jen jedno jsem si ujasnila – správcová to, i přes tu neuvěřitelnou podobu, nebyla. Nemohla být. Jméno na vizitce, kterou jsem od ní dostala, totiž nebylo Hadrabová, ale Kociánová. Koneckonců, proč by si několik různých ženských nemohlo být podobných jako vejce vejci? Takových dvojníků a dvojnic jistě po světě lítají stovky, tak proč se tím zatěžovat.

Táta se už zase díval na fotku a zjevně byl duchem mimo, zpět v minulosti a prožíval znovu opojný pocit šťastného muže, který si užívá hezké léto s milovanou ženou a dětmi.

Dala jsem si další hlt kafe a uzavřela stránku s nápisem Záhada fotografie. Teď musím vyluštit záhadu další – kam zmizel Míra. Zítra se máme vracet do Ženovského Hradce, a pokud se Míra neobjeví, budu muset vyhledat alternativní způsob dopravy. A to s kufrem, naditou taškou, a navíc ještě s Nickem a jeho “příslušenstvím”. Paráda! A to mě zítra ještě čeká bonbonek v podobě domovní schůze. Tak to jsem tedy zvědavá…!!! 

Předchozí díly 
   
02.08.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. [15] sdrawa [*]

    Bezpečný dům na předměstí si nedvedu představit, kdybych tam neměla garážová vrata brno

    superkarma: 0 17.01.2013, 17:56:38
  2. avatar
    [14] Trinitty20 [*]

    Hmm třeba ji celý život ochraňuje, správcová jedna! Super

    superkarma: 0 02.08.2005, 17:47:41
  3. avatar
    [13] kemy [*]

    podle mě už tenkrát věděla, že spolu budete ňáký spojený a proto byla tak vyděšená. anebo potřebuje neska pomoct a takle tě ňák vyhledala. no fakt sem zase napnutá!!! sakra.

    superkarma: 0 02.08.2005, 15:09:52
  4. avatar
    [10] narciska [*]

    No jo, treba se vdala. Uvidime v pristim dile, uz se tesim

    superkarma: 0 02.08.2005, 10:54:54
  5. avatar
    [8] Galina [*]

    opět to nemá chybu!!!

    superkarma: 0 02.08.2005, 08:46:24
  6. avatar
    [6] sevenofnine [*]

    áááááááá já už chci čtvrtéééééék

    superkarma: 0 02.08.2005, 07:58:00
  7. avatar
    [4] Markýza [*]

    Hadrabová - Kociánová bych moc neřešila, je nebo není Jarmila, toť otázka.
    LFNikito - paráda

    superkarma: 0 02.08.2005, 07:50:05
  8. avatar
    [2] gerda [*]

    tak dnes to nebylo tak hororové, ale stejně fajn. A je prima, že je to tak dobré, že si nemusím připománat minulý díl čtením - pořád to mám v hlavě. Styl je moc dobrý, živý a čtivý.

    superkarma: 0 02.08.2005, 07:05:52
  9. avatar
    [1] Mici [*]

    správcová se mohla vdát a stala se z ní Kociánová, ne? Nebo má dvojče? Nebo dvojnici?. Těším se na čtvrtek Aspoň jsem trochu vydechla, napětí povolilo

    superkarma: 0 02.08.2005, 00:20:46

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme