Vztahy

Dům na předměstí – kapitola 10. – Z lesa ven!


Přestalo pršet, ale vítr se dál hnal skrze stromy a zvuky, které přitom vyluzovaly jejich větve, mi braly každou další minutou odvahu. Zmizely i blesky a zůstali jsme jen já, Nick a tma... a … kdo ví co nebo kdo ještě. Byl přece jasný nesmysl myslet si, že jsem před sebou opravdu viděla správcovou! Jednak co by tady v lese dělala a pak – nemohla přece jen tak "omládnout" o osmnáct let!

Dřepla jsem si, přikrčila se k Nickovi a konejšivě ho začala drbat za ušima; pravdou ovšem je, že mnohem víc jsem uklidnit potřebovala já. Nick se mi ale zdál být najednou nějak v pohodě, nevzpouzel se a už vůbec neměl tendence vytrhnout se mi a začít se prát. Zřejmě to bylo doopravdy pryč. Tak proč je ale pořád tma? Proč tu trčíme v tomhle příšerným zlým snu? Napadlo mě, že je nejvyšší čas vyrazit domů. Vylovila jsem z kapsy vodítko, které používám jen minimálně, protože Nick je odmalička neuvěřitelně poslušný pejsek, ale teď jsem mu ho připnula - pro všechny případy - a táhla nás oba ven z lesa.
 
Alespoň jsem si tedy myslela, že jdeme směrem zpátky, jelikož v té tmě jsem vůbec nic nepoznávala a nepodařilo se mi najít ani žádný známý záchytný orientační bod, podle kterého bych mohla poznat, zda jdeme správným směrem. Důležité však bylo vůbec někam jít, někam ven a pryč, a ještě podstatnější bylo to, že už se za námi neozývaly vůbec žádné kroky.

Přesto jsem spěchala, jak jen to šlo, s Nickem po boku a doufala, že už brzy skončí tahle absurdní tma. Byla jsem udýchaná, mokrá a opravdu mi byla zima; vítr neustával, ale my šli dál a dál. Už přece musíme být z toho prokletého lesa venku, pomyslela jsem si, když tu se přede mnou objevil ostrý záblesk jasně bílého světla. Nebyl to blesk, světlo nepřicházelo z nebe, nýbrž z prostoru před námi a výšky maximálně pět metrů nad zemí. Mělo kulový tvar, bylo velké, stále intenzivnější a blížilo se k nám velkou rychlostí. Pak už jsem jen krátce zaslechla Nickovo bolestné zakňučení a dál už nevím nic…

Když jsem se probudila, ležela jsem na trávě a cítila na obličeji zvláštní teplý, mokrý předmět, pohybující se rytmicky tam a zpět. Byl to Nick, který se mě svým olizováním snažil přivést zpátky k životu. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem, a upamatovala se na předchozí chvíle. Podívala jsem se na hodinky – byly dvě hodiny po poledni. Vzhledem k tomu, že jsme s Nickem ven vyrazili kolem deváté ráno, pak tahle naše "chvíle" trvala pěkně dlouho. Mamka mě zabije, pomyslela jsem si. Přijít bez ohlášení pozdě na oběd se u nás rovnalo smrtelnému hříchu. Posadila jsem se a zjistila, že mě pekelně bolí hlava. Rozhlédla jsem se a dost se mi ulevilo, když jsem okolí poznávala. Byla jsem asi jen dvě minuty cesty k naší ulici.

Všechno bylo jako dřív - klidné a usměvavé; ptáci zpívali, sluníčko svítilo z jasně modrého nebe a po temnu s blesky ani stopy. Tehdy poprvé mě napadlo, že možná trpím nějakou duševní poruchou, která mi způsobuje vidiny a krátké výpadky mojí paměti. Podívala jsem se směrem k lesu a na těle mi naskočila husí kůže. Že by to byl zase sen?
Nick už měl ale dost mého lenošení a přišel se mi vlísnout do náručí a hlavou mi netrpělivě drcal do obličeje. Pomuchlala jsem ho, ale… on smrděl, smrděl jako mokrej pes! Že by přece jenom…? Bezděky jsem si sáhla na kůži, ale byla suchá. Uklidnilo mě to jen na okamžik. Když mé ruce sjely z pokožky na tričko, cítila jsem, že je také “zavlhlé”. Znovu jsem se podívala na oblohu. To přece není možné!!!

Odhodlání k činu mě zaplavilo celou. Musím zjistit, jak je to se správcovou! Mamka i oběd musí počkat, i tak přece jenom bude pěknej průšvih! Měla jsem důležitější věci na mysli. Zkontrolovala jsem mobil, byl v kapse, pěkně na svém místě. Napadlo mě, proč jsem se v lese nepokusila zavolat pomoc. Když já si v tu chvíli na fakt, že mám telefon v kapse, ani nevzpomněla. Teď už jsem ale vytáčela taťkovo číslo.

“Copak se děje, holčičko?” ozval se ze sluchátka hluboký a uklidňující tembr mého taťky a všechno mi rázem připadalo jednodušší. Přesto se mi trochu klepal hlas.
“Tati, potřebuju s tebou mluvit o… jedné fotce z naší dovolené.”
“O fotce? O které? A proč?”
“Potřebuju vědět, kdo je jedna žena, byla s námi na dovolené.”
“Teda holka, já mít tvoje starosti...," začal se smát taťka, ale moje mlčení ho zarazilo.
"No dobře, Viktorko. Až se vrátím z práce, zkoukneme to, dobře?”
“Tati, ale ono to strašně spěchá, víš? Mohla bych se za tebou stavit v práci, teď hned?”
Chvíli trvalo, než mi táta odpověděl. Znal mě jako své boty a já se nedovedla přetvařovat ani do telefonu.
“Viky, je všechno v pořádku? Zníš mi nějak ustaraně! Jestli se něco stalo, řekni mi to!”
“Ne, nic tati, všechno je fajn, jen mi v hlavě leží ta fotka a musím to vědět HNED! Tak můžu?”
“No, sice mám za chvíli poradu, ale snad to dneska nebude nadlouho…. tak za půl hodiny?”
“Dobře, za půl hodiny.”

Zamáčkla jsem červené tlačítko mého mobilu a ruka se mi klepala. Už jsem byla přesvědčená o tom, že můj zážitek z lesa byl skutečný a ta ženská s tím nějak souvisela. Už potřetí mi záhadným způsobem vstoupila do života a od té doby, co v něm je, se mi z něj stala horská dráha; chvíli stoupající klidně vzhůru a pak se střemhlav, a se strašlivým rachotem, řítící k zemi. I fyzicky jsem se cítila být naklepávaná a natřásaná, až mi z toho bylo nevolno od žaludku. Můj třes rukou se mi také vůbec nelíbil. Zmobilizovala jsem se k akci. Takže teď vzhůru domů pro fotku a pak rychle za tátou. Musím si potvrdit, že jde o tutéž osobu, a pak za ní zajít nebo zajet a všechno si s ní vyříkat.

Vzali jsme to s Nickem poklusem a za chvíli už jsme stáli před naší brankou. Vplížila jsem se domů jako zloděj, nestála jsem v tuhle chvíli o mamčino kázání. Věděla jsem, že se mu stejně nevyhnu, ale teď by mě jenom zdržovalo. Nakoukla jsem oknem do kuchyně. Byla prázdná. V téže chvíli jsem zaslechla mamčin vzdálený zpěv ze zahrady. Super! Rychle jsem vběhla do kuchyně a opatrně sundala obrázek ze skobičky. Povedlo se. Stejně nepozorována jsem se vykradla ven a u vrátek zklamanému Nickovi vysvětlila, že tentokrát se mnou ven opravdu nemůže. Házel na mě smutné oči a vrtěl ocasem, ale byla jsem neoblomná; za tátou musím sama.

Malá potíž byla v tom, že firma, v níž táta pracoval, byla na opačném konci města... a já byla netrpělivá. Kolo? Autobus? Nejjednodušší bude jít a poprosit Mirka, jestli by mě tam nevzal autem. Matně jsem si vzpomínala, že nedávno říkal cosi o tom, že potřebuje doplnit zásoby kosmetiky, čemuž jsem se nijak nedivila, Mírova spotřeba mýdel, pěn, gelů, sprejů a toaletních vod byla kosmická. Ale pořád líp než smrdět, říkával Mirek, a já mu výjimečně dávala za pravdu. Ke cti mu dodat, že nikdy nevoněl přehnaně, ale prostě spotřebovával rychleji než ostatní…

Za těchto úvah jsem dorazila na druhý konec ulice k rodinnému domku Dvořákových. Třikrát krátce jsem stiskla tlačítko zvonku, což bylo naše znamení a také naši rodinní příslušníci si navykli a na tento signál se neobtěžovali chodit otvírat. Dveře se otevřely, ale z nich, k mému údivu, vylezla místo Mirka paní Dvořáková. Hned na první pohled jsem poznala, že je utrápená.

“Viky!” skoro vykřikla, když mě uviděla. “Jdeš za Mírou, viď?”
“Dobrý den, paní Dvořáková. Je doma?” odsouhlasila jsem, ale předem tušila odpověď. Bylo jím zavrtění hlavy.
“A kde je, paní Dvořáková?”
“Viky, to já právě nevím. Včera odpoledne se tady zastavila nějaká mladá paní a taky sháněla Mirka. Chvíli se s ní bavil u plotu a pak spolu někam odjeli.”
“Odjeli?” Pohled mi mimoděk sklouznul na Mírovu Fordku.
“Jo, jeli ale jejím autem.”
“A…?” pobízela jsem ji k dalším podrobnostem.
“Zatím se ještě nevrátil,” řekla paní Dvořáková a rozplakala se.
Nedivila jsem se jí, Míra nebyl z těch, kteří se na noc nevrací domů.
“A to vám vůbec neřekl, kam jede?”
“Neřekl nic, holčičko, jen mi připadalo, že měli s tou paní nějak naspěch.”
Přemýšlela jsem.
“A ta žena, znáte ji?”
“Ještě nikdy jsem ji neviděla. Odsud není, to vím jistě.”
Paní Dvořáková vytáhla ze zástěry velký pánský kapesník a hlasitě se vysmrkala. Tohle se mi nelíbilo.
“Tak vám moc děkuju, paní Dvořáková. A prosím vás, až se Mirek vrátí, ať mi hned zavolá nebo se staví.”

I když se za Mírovou maminkou už zavřely dveře, já zůstávala stále stát na témže místě a cítila se, jako bych dostala pořádnou herdu do zad a měla vyražený dech. Lapala jsem po kyslíku a v hlavě mi to už zase šrotovalo jako o závod. Nakonec jsem udělala jedinou rozumnou věc. Vylovila jsem mobil a nacvakala po paměti Mírovo číslo. Imaginární dráty Bellova mobilního přístroje se začaly kdesi v nekonečnu propojovat. Trvalo jen chvíli, než se z mého mobilu ozvalo: “Uživatel je momentálně nedostupný nebo má vypnutý telefon..."    

Předešlé díly seriálu najde zde   

   
28.07.2005 - Láska a vztahy - autor: Klára Němečková

Komentáře:

  1. avatar
    [21] evita_ij [*]

    že by UFO??????To snad ne....
    Ale jinak dobré, jako vždycky!

    superkarma: 0 28.07.2005, 20:30:19
  2. avatar
    [20] narciska [*]

    Teda ale...co muze byt to svetlo??

    superkarma: 0 28.07.2005, 12:33:09
  3. avatar
    [19] Galina [*]

    super

    superkarma: 0 28.07.2005, 12:04:16
  4. avatar
    [16] ifka [*]

    bezvadný ale čekala jsem, že se už něco začne řešit a zas nic. . a je tam další zamotávka . tak jsem moc zvědavá jak to dopadne, tak už aby bylo úterý

    superkarma: 0 28.07.2005, 09:44:21
  5. avatar
    [13] JanaVi [*]

    To je čím dál tím zamotanější, jsem strááááášně zvědavá.

    superkarma: 0 28.07.2005, 08:48:30
  6. avatar
    [12] Žábina [*]

    to je napínák

    superkarma: 0 28.07.2005, 08:38:03
  7. avatar
    [9] Libča [*]

    je to sila fakt.. a napinavy jak ksandy....

    superkarma: 0 28.07.2005, 07:49:04
  8. avatar
    [6] gerda [*]

    pěkně se to vyvíjí!

    superkarma: 0 28.07.2005, 07:39:29
  9. avatar
    [5] Trinitty20 [*]

    No už jsem taky napnutá kdo to v tom lese byl a co se vlastně děje!

    superkarma: 0 28.07.2005, 07:20:03
  10. avatar
    [4] Markýza [*]

    mám husí kůži od první věty, je to čím dál lepší a zamotanější , přede mnou volný víkend a já už chci úterý

    superkarma: 0 28.07.2005, 07:18:00
  11. avatar
    [3] Dudlajlama [*]

    Huhuuuuuu a zase nic!

    superkarma: 0 28.07.2005, 06:46:06
  12. avatar
    [2] kemy [*]

    krásný ale strašidelný

    superkarma: 0 28.07.2005, 00:55:30
  13. avatar
    [1] Mici [*]

    kdo zase je ta mladá paní? Omládlá správcová? Já myslela, že se konečně něco vyjasní a zase nic Jen přibývá nevyjasněného Už aby bylo další pokračování. Tenhle zašmodrchanec se přece nemůže za 11 dílů rozmotat

    superkarma: 0 28.07.2005, 00:19:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme