Dům duchů: Už tam nikdy nejdu!

Dům duchů: Už tam nikdy nejdu!

Nedávno jsme uveřejnili vyprávění paní Libuše, která tvrdí, že v jejím domku se usadili duchové. Připomenout si můžete ZDE.

V článku jsem vám také slíbila, že se vydám do tohoto domku na jednu noc. Nejsem sice žádný nebojsa. Spíš jsem úplně obyčejný srab, ale nechám se (bohužel) k lecčemu vyhecovat. A tak jsem si řekla, že když si kolega Jakub nechal omotat kolem krku hada „škrtiče“, zvládnu i já noc ve strašidelném domě.

Vyrazila jsem na ono místo hned v pátek odpoledne. Ale protože jsem tak nějak tušila, že to přes noc nebude úplně snadné, vzala jsem si na pomoc kamarádku. A protože ani ona nenechá nic náhodě, stihla ještě domluvit náhradní nocleh v nedalekém penzionu.

Majitelé domku už na mě čekali s klíči a několika nezbytnými instrukcemi.Odjížděli na víkend pryč a mně důvěřovali natolik, že mi své strašidelné sídlo svěřili do péče. „Kdyby vám někde praskla žárovka, což se stává často, najdete náhradní ve skříňce na chodbě. U krbu máte připravené dřevo. Na noc si zatopte. Občas se tu udělá dost chladno i během dne,“ vysvětluje Libuše.

15.00
Už jsme samy, ubytovaly jsme se a prohlédly dům. „Občas se tu mají ozývat rány ze zdi nebo z podlahy. Praskání nábytku. Ztrácejí a objevují se drobné věci. Občas klesne teplota. Můžeme slyšet i hlasy, a když budeme mít štěstí, uvidíme velkou bílou postavu nebo malou černou. Ale nábytek tu necestuje,“ vysvětluji kamarádce s trochou ironie v hlase.

17.00
Odcházíme na večeři do místního hostince, abychom si dopřály zdravou staročeskou stravu. Moje spolubydlící pro tuto noc ještě jednou volá do penzionu, aby se ujistila, že je možné přijet kdykoliv během noci. Je.

19.30
Než se setmí, jdeme si ještě jednou prohlédnout dům, jestli v něm není ukryto nějaké speciální zařízení. V heslu „že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou“ hledáme například projektory, skryté přehrávače a podobně. Opatrnosti není nikdy dost a my nechceme naletět. Pak usedáme k televizi

21.30
Z vlažných radiátorů se ozvalo několik hlasitý úderů. Vyskočily jsme z postele a jaly se oběhnout všechny místnosti, abychom zjistily původ zvuku. Váhavě jsme usoudily, že to mohly způsobit myši nebo rovnou potkani. V takových staveních se mohou přece zdržovat. A o krysách hovořili i majitelé domu. Vracíme se zpátky do postele, i když naše odvaha je už docela nahlodaná.

21.50
Sotva jsme se uklidnily, ozvalo se z cihlové zdi za našimi zády pár dalších dutých úderů. Jako by na nás někdo bušil z druhé strany. Potichu se plížíme tmavou chodbou. Chceme chytit viníka při činu. Ale marně. Nacházíme jenom prázdnou kuchyň. Ale i tady slyšíme rány ze zdi o různém intervalu a intenzitě. Plníme krb dřevem, kontrolujeme, zda jsou všechny dveře zamčené a okna zavřená. Dáváme si štamprličku na kuráž. Teď už se regulérně bojíme. Za deset minut se domem rozprostřelo opět ticho.

22.15
Vymýšlíme teorie, které by mohly tyto zvuky vysvětlil. Nakonec jsme dospěly k názoru, že hluk může pocházet z chléva, který je připojen k domu a v němž je ustájen dobytek a stěnami se přenáší až k nám.

23.30
Už skoro usínáme, když se bušení do zdi ozvalo zase. Vyběhly jsme na chodbu a už skoro naučeným hmatem jsem plácla do zdi v místě, kde se nachází vypínač. Žárovka na chodbě jenom mdle blikla a zhasla, současně se ozvalo cvaknutí jističů. „Tak na tohle já nemám nervy,“ ozvala se Barča a začala se svižně oblékat. Já mezitím měnit žárovku a nahazovat jističe. „Hele, já vím, že tohle pohne s každým, ale ve starých domech, jako je tenhle, to pořád není nic extra neobvyklýho,“ snažím se ji přesvědčit, aby zůstala. Marně. Za chvíli se za ní dveře bez milosti zabouchly, sedla do auta a zmizela.

0.30
Marně se snažím donutit se usnout. Jímá se mě panická úzkost. Nevím, odkud ten strach pramení, ale nejspíš z toho, že jsem zůstala v neznámém prostředí, které neoplývá nejlepší pověstí, úplně sama. Sahám po telefonu a vytáčím číslo kamaráda, o němž vím naprosto bezpečně, že ještě nespí. Uklidňuje mě docela dlouho, pomáhá to. Dokud nepronese smrtící větu: „No vidíš, už tam nejsi sama, tak jdi klidně spát.“
„COŽE?! Jak jako nejsem sama.“
„No, máš tam chlapa, ne? Jsem ho teď slyšel mluvit.“
„Si děláš ****, ne? Tady nikdo není.“
„Promiň, ale nedělám.“

Vytáčím další telefonní číslo. „Ahoj, Barčo, nespíš? Tak pro mě prosím přijeď.“ Přijela za chvíli. „Ani jsem nešla spát, jenom jsem si dala kafe. Věděla jsem, že za chvíli zavoláš.“

Už tam nikdy nejdu!