Zdraví

Důležité pro mne je, abych mohl život žít, ne ho jen přežívat (Antonín, 26)

Jednoznačná příčina schizofrenie není dosud známá, přesto se vědcům daří vyvíjet stále účinnější způsoby její léčby. Samotní pacienti o nich ale často nevědí a jejich problémy tak narůstají. Zdravý člověk si jen stěží dovede představit, jak vnímá svět pacient se schizofrenií. Navíc se těmto lidem o své nemoci mluví velmi těžko. Šestadvacetiletý Antonín se však rozhodl tabu kolem této nemoci prolomit. Jeho zpověď naskýtá jedinečnou příležitost proniknout hlouběji do temných zákoutí nemoci a dozvědět se o úskalích, ale i pozitivních výsledcích její léčby.

Kdy jste začal pociťovat, že s Vámi není něco v pořádku?
Je spousta spouštěčů nemoci – někdy to může být stres, nebo tragická životní událost. U mě to bylo to, že jsem hodně pracoval. Bylo mi 17 let, chodil jsem na střední průmyslovou školu, zrovna byly prázdniny a já měl dvě práce. Pracoval jsem 12 hodin denně, 5 dní v týdnu, a to u mě vyvolalo jistou mánii. Měl jsem potřebu lidem říct pravdu, kterou nevnímají. Do noci jsem pobíhal po městě, utrácel peníze za nesmysly a snažil se šířit své myšlenky. Teď už vím, že jsem byl v manické epizodě, kdy je člověk výřečný, má strašně moc energie a pocit, že je nejlepší, zvládl by všechno – to si ale jen myslí! To mohlo mít jediný výsledek, maminka a strýc zavolali pomoc a já byl odvezen do léčebny.

nemoc

V léčebně Vám hned diagnostikovali schizofrenii?
Diagnózu mi neřekli ještě dlouho po první hospitalizaci. V léčebně se se mnou moc nebavili, jen mi dávali prášky. Nerozuměl jsem tomu, proč je mám brát a byl jsem dost rozhněvaný. Pamatuju si, že když došla návštěva, tak jsem se vztekal, že tam nemám být, že je to omyl. Do té doby jsem neměl nejmenší tušení, že bych mohl mít nějakou nemoc. Že je něco opravdu spatně jsem si začal uvědomovat, až když jsem byl v léčebně déle než týden. Měl jsem pocit, že mě vlastně ani pořádně nevyšetřili, jen mi dávali léky a nechápal jsem, proč mě nechtějí pustit – až tehdy jsem pochopil, že už jde do tuhého. 

Jak dlouho jste byl v léčebně?
Poprvé jsem tam byl 7 týdnů.

Bylo Vám po propuštění lépe?
Byl jsem spíš zmatený. Při propuštění mi řekli, že si mám najít psychiatra a brát léky, nikdo mi nevysvětlit proč jsem tam byl, proč je dobré brát prášky. Začal jsem tedy docházet ambulantně k paní psychiatričce, ale nemělo to na mě pozitivní vliv. Vnímal jsem to tak, že léky nepotřebuju, že je beru zbytečně, přibral jsem po nich 15 kg a necítil jsem se vůbec líp, spíš hůř, zejména psychicky. Byl jsem otupený, bez chuti sportovat, sexuální výkonnost je po těch lécích výrazně slabší, apetit je po určitých lécích úplně vymizelý. Ve škole jsem byl apatický, tekly mi sliny, nebyl jsem schopný nic dělat, stěží jsem vždycky došel ze školy domů, jen jsem ležel, spal, díval se na televizi, nemohl jsem se učit, neměl jsem o nic zájem. Negativ bylo strašně moc, tak jsem se rozhodl přestat prášky brát.  To bylo 3–6 měsíců po propuštění do domácího prostředí.

Mělo na vás vysazení léků nějaký dopad?
Ano, ukázalo se, že přestat brát léky z minuty na minutu nebylo dobré. Po vysazení jsem totiž začal trpět stihomamem, pořád jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Předtím jsem nic podobného nepociťoval, projevilo se to až po vysazení léků. Byl jsem hodně nervózní, byla mi zima, měl jsem střevní potíže, celkově jsem se necítil moc dobře. Proto jsem chtěl dobrovolně znovu nastoupit do léčebny.

Jak probíhala druhá hospitalizace, změnilo se něco?
Hned po přijetí mi nasadili léky. Bral jsem asi tři různé druhy tabletek. Jeden z těch léků byl ale hrozně silný a to mi dělalo velké potíže. Byl jsem tam asi 7 týdnů a přístup byl bohužel pořád stejný. Zpětně vidím, jaké následky může mít, když člověku nenabídnou veškeré možnosti léčby již na začátku. Ale to jsem v té době nevěděl. Můj život tak byl neustálý kolotoč hospitalizací, užívání léků, propuštění a pořád dokola. Nejhorší na tom je, že si člověk něco vybuduje, fyzickou kondici, zázemí a pak to jde všechno s prominutím do háje.

Kdy se tento začarovaný kruh prolomil?
Nevím přesně, ale musím uznat, že přístup lékařů se v poslední době mění, mají na pacienty víc času, v léčebnách je víc doktorů. Jde s nimi komunikovat o změně léčby. Můžete si vybrat, zda chcete tablety nebo injekce, nediktují vám jenom ty prášky. Když jsem já bral dlouhodobě působící injekce, udělal jsem s nimi největší rekord – rok a půl jsem nemusel být hospitalizovaný. Nevím, proč mi je předtím nikdo nenabídl. Pro lidi, co mají problém s každodenním užíváním tablet, je to rozhodně dobré.

Zmínil jste dvě možnosti léčby – tablety a injekce, v čem se liší?
Když berete tablety, musíte se pořád hlídat, berou se ráno a večer, to kolikrát člověk zapomene, jde na brigádu, nebo jinam a večer si pak tu zapomenutou dobrat nemůže. Nepříjemné je taky jejich shánění, kolikrát jsem šel do lékárny a tam mi řekli, že moje léky nemají, podobně je to i s doplatky, nikdy nevíte, kolik peněz si připravit, někdy doplácíte stovku a někdy ani korunu za ten samý lék. Za injekce jsem ale nikdy nic neplatil. Když jsem dostal injekce, měl jsem jisté obavy, že po nich budu první týden extrémně unavený, a potom další dva týdny třeba zrychlenější, jak to je i u léků. Když jsem ale bral tyto injekce, byla to nejdelší doba, co jsem byl v pohodě. Rok a půl jsem nebyl v léčebně. Měl jsem injekce, které se aplikují jednou za 4 týdny. A neměl jsem s tím problém. Chodil jsem pravidelně. Dokonce jsem po nich ani nepřibíral. Teď už je ale neberu.

Proč jste je přestal užívat, když Vám po nich bylo lépe?
Nabídli mi jiný druh injekce, jejich aplikace byla častější, a to mi nevyhovovalo. Když jsem chodil jednou za 4 týdny, bylo to takové svobodnější a příjemnější a hlavně jsem nemusel brát žádné tablety. Ale chodit častěji mi nevyhovovalo. Do půl roku jsem na ty nové injekce přestal chodit. Teď beru tablety, ale neberu je pravidelně.

Jak se cítíte teď?
Normálně, v normě. Ze začátku jsem byl více skleslý, hlavně z toho, že jsem neměl žádné pozitivní vize do budoucnosti. Teď chodím již 5 let do stejné ordinace, k panu psychiatrovi. Pro nemocného je důležité, aby svému lékaři důvěřoval, to u mě vždy nebylo. Toho, co mám teď, bych ale neměnil. Je férový, řekne mi věci na rovinu a nedělá nic za mými zády. Občas bych docenil, kdyby měl na mě více času a nasměroval by mě dál, třeba i na nějakou psychoterapii, ale to mi zatím nenabídl. Podle něj je důležité, abych neměl stresový život, nepracoval v noci a bral pravidelně tabletky.

A co je důležité podle Vás?
Důležité pro mě je, abych nebyl věčně unavený a nemusel pořád spát. Abych měl plnohodnotný život a byl samostatný. Život žít a ne ho jen přežívat. Jsem rád, že mám teď vlastní bydlení a nemusím být na ubytovně, to prostředí bylo hrozné. Teď mám větší svobodu, mám se na co těšit.

www.schizofrenie24x7.cz,
www.schizofriends.cz

   
18.07.2014 - Nemoci - autor: (red)

Komentáře:

  1. avatar
    [17] kareta [*]

    Barbucháč — #16 doktoři jsou lidé jako jiní, dobří i špatní. U psychiatrie se to projeví tak, že jsou přezíraví a s pacientem jednají jako s onucí a nikdo nevěří, že to tak je, neb psychiatrický pacient. A jak máš v papírech diagnozu, tak smůla, nikdo ti nevěří.Sml68Sml68Sml68 Já bych doporučila to tutlat. když vím, co za hňupy vystuddovalo medinu...tak se tam skoro bojím choditSml8

    superkarma: 0 20.07.2014, 23:28:13
  2. avatar
    [16] Barbucháč [*]

    Na mně působí nějak schizofrenicky celý rozhovor. To s ním skutečně lékaři nehovořili, nic nevysvětlili, poslali ho jen tak zas domů?Sml80 Dostane injekce, které mu vyhovují, změní mu to na něco, co nevyhovuje a je zas zpátky u nepravidelné medikaceSml28 

    Fakt schíza. Nerozumím tomu, nemůžu si pomoct. Soudruzi z NDR někde udělali chybu.

    Někdo by ten rozhovor měl dát přečíst jeho lékaři, ať má zpětnou vazbu.

    datura — #3 u nikoho nevíš, co se mu honí hlavou. Ty nějakého schizofrenika osobně znáš? Já ano a působí na lidi velice přátelsky a mile a kdo to o něm neví, v životě by ho to nenapadlo. 

    1. na komentář reaguje kareta — #17
    superkarma: 0 20.07.2014, 09:19:00
  3. avatar
    [15] Cerpes [*]

    Příznaky podobné jak u bipolárky, taky se mě bojte, bu bu bu. A co když onemocní někdo z vašich přátel, rodiny, dáte od nich ruce pryč? A to ani nevíte co se honí v palici "zdravým" lidem, bez diagnózy...

    superkarma: 0 19.07.2014, 08:53:17
  4. [14] Rikina [*]

    Já bych se s dovolením datury malinko zastala - ono skutečně není jednoduché vycházet se schizofrenikem, a jsou situace, kdy je na místě se i bát. Bohužel jsem si to zažila na vlastní kůži a i když si myslím, že jsem dost odolný tvor, některé okamžiky zpětně hodnotím jako hodně rizikové. Zejména když jde o mladého muže, kterého napadne jen tak, že vlastně ty léky brát nemusí, a přesně jak je v článku psáno, začne trpět stihomamem. Moc nepříjemné věci se potom dějí. Sml80

    superkarma: 0 19.07.2014, 03:14:08
  5. [13] MaVy [*]

    tak hodně zdaru do života Sml67Sml67Sml67 a dobrou partnerku navrh Sml72

    superkarma: 0 18.07.2014, 22:28:27
  6. avatar
    [12] paníliška [*]

    datura — #3 Nevím, co se honí v hlavě třeba Tobě. Mám se bát? Sml58

    superkarma: 2 18.07.2014, 18:13:37
  7. [11] cilani [*]

    datura — #3 hele a jak je na ulici identifikuješ od jiných?

    superkarma: 1 18.07.2014, 13:47:25
  8. avatar
    [10] Kadla [*]

    ToraToraTora — #8 Politik, to je ještě horší choroba... A nevyléčitelná! Sml30

    superkarma: 1 18.07.2014, 13:39:26
  9. [9] mechanik [*]

    Těžká nemoc,bez léků to prostě nejde a musí se brát celý život.Moc držím palce!!!!

    superkarma: 0 18.07.2014, 12:36:13
  10. avatar
    [8] ToraToraTora [*]

    datura — #3 nemají to napsáno na čele, ani se jim vlivem schozifrenie nevyvinul stigmatický nezaměnitelný lišej, takže kolikrát víme, prd, jestli zrovna mluvíme nebo souložíme s docela normálním chlapem nebo schizofrenikem, sociopatem, psychopatem nebo třeba jen politikem. Sml24

    1. na komentář reaguje Kadla — #10
    superkarma: 4 18.07.2014, 11:47:15
  11. avatar
    [7] LisElka [*]

    datura — #3 docela omezený názor...

    superkarma: 3 18.07.2014, 10:14:51
  12. [6] Danulka K. [*]

    Sice smutný, ale přesto zajímavý článek, poprvé jsem četla takové podrobnosti a držím palce...

    superkarma: 0 18.07.2014, 10:05:04
  13. avatar
    [5] řeřicha [*]

    Jednomu takovému mladámu klukovi jsem se pokoušim pomáhat....je to opravdu moc těžký...ale jelikož ho znám už od mala, tak se snažime i nadále...pokud  bere léky je to lepší...ovšem žažili jsme hodně krušné doby...

    superkarma: 0 18.07.2014, 08:22:22
  14. avatar
    [4] Kadla [*]

    Výborný článek.. člověk o tomhle moc neví (a často asi ani nechce vědět).

    superkarma: 0 18.07.2014, 08:04:23
  15. avatar
    [3] datura [*]

    Schizofreniků se bojím, nikdy nevíte, co se jim honí hlavou Sml15

    1. na komentář reaguje LisElka — #7
    2. na komentář reaguje ToraToraTora — #8
    3. na komentář reaguje cilani — #11
    4. na komentář reaguje paníliška — #12
    5. na komentář reaguje Barbucháč — #16
    superkarma: 0 18.07.2014, 07:35:10
  16. avatar
    [2] ToraToraTora [*]

    Je to zajímavé číst vzhledem k tomu, že k nám do práce hned v pondělí jeden schizofrenik nastupuje. již u nás jedna paní s touto chorobou pracovala, ale nebylo to dobré. měla velmi těžkou schizofrenii. Uvidíme,jak se osvědčí pán.

    superkarma: 0 18.07.2014, 07:04:21
  17. avatar
    [1] gerda [*]

    Tak to je opravdu hrozné. Číst, že pacientovi se nic nevysvětlí a je mu dál špatně...myslila jsem, že je to dnes trošku jiné. S touto nemocí jsem se ještě nesetkala, tak ani nevím, jak se dá úspěšně léčit. Duševní choroby jsou stále velká neznámá, pro jiné zneklidňující, bojím se nepředvídaných reakcí.

    superkarma: 0 18.07.2014, 06:09:42

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme