Jednoznačná příčina schizofrenie není dosud známá, přesto se vědcům daří vyvíjet stále účinnější způsoby její léčby. Samotní pacienti o nich ale často nevědí a jejich problémy tak narůstají. Zdravý člověk si jen stěží dovede představit, jak vnímá svět pacient se schizofrenií. Navíc se těmto lidem o své nemoci mluví velmi těžko. Šestadvacetiletý Antonín se však rozhodl tabu kolem této nemoci prolomit. Jeho zpověď naskýtá jedinečnou příležitost proniknout hlouběji do temných zákoutí nemoci a dozvědět se o úskalích, ale i pozitivních výsledcích její léčby.

Kdy jste začal pociťovat, že s Vámi není něco v pořádku?
Je spousta spouštěčů nemoci – někdy to může být stres, nebo tragická životní událost. U mě to bylo to, že jsem hodně pracoval. Bylo mi 17 let, chodil jsem na střední průmyslovou školu, zrovna byly prázdniny a já měl dvě práce. Pracoval jsem 12 hodin denně, 5 dní v týdnu, a to u mě vyvolalo jistou mánii. Měl jsem potřebu lidem říct pravdu, kterou nevnímají. Do noci jsem pobíhal po městě, utrácel peníze za nesmysly a snažil se šířit své myšlenky. Teď už vím, že jsem byl v manické epizodě, kdy je člověk výřečný, má strašně moc energie a pocit, že je nejlepší, zvládl by všechno – to si ale jen myslí! To mohlo mít jediný výsledek, maminka a strýc zavolali pomoc a já byl odvezen do léčebny.

nemoc

V léčebně Vám hned diagnostikovali schizofrenii?
Diagnózu mi neřekli ještě dlouho po první hospitalizaci. V léčebně se se mnou moc nebavili, jen mi dávali prášky. Nerozuměl jsem tomu, proč je mám brát a byl jsem dost rozhněvaný. Pamatuju si, že když došla návštěva, tak jsem se vztekal, že tam nemám být, že je to omyl. Do té doby jsem neměl nejmenší tušení, že bych mohl mít nějakou nemoc. Že je něco opravdu spatně jsem si začal uvědomovat, až když jsem byl v léčebně déle než týden. Měl jsem pocit, že mě vlastně ani pořádně nevyšetřili, jen mi dávali léky a nechápal jsem, proč mě nechtějí pustit – až tehdy jsem pochopil, že už jde do tuhého. 

Jak dlouho jste byl v léčebně?
Poprvé jsem tam byl 7 týdnů.

Bylo Vám po propuštění lépe?
Byl jsem spíš zmatený. Při propuštění mi řekli, že si mám najít psychiatra a brát léky, nikdo mi nevysvětlit proč jsem tam byl, proč je dobré brát prášky. Začal jsem tedy docházet ambulantně k paní psychiatričce, ale nemělo to na mě pozitivní vliv. Vnímal jsem to tak, že léky nepotřebuju, že je beru zbytečně, přibral jsem po nich 15 kg a necítil jsem se vůbec líp, spíš hůř, zejména psychicky. Byl jsem otupený, bez chuti sportovat, sexuální výkonnost je po těch lécích výrazně slabší, apetit je po určitých lécích úplně vymizelý. Ve škole jsem byl apatický, tekly mi sliny, nebyl jsem schopný nic dělat, stěží jsem vždycky došel ze školy domů, jen jsem ležel, spal, díval se na televizi, nemohl jsem se učit, neměl jsem o nic zájem. Negativ bylo strašně moc, tak jsem se rozhodl přestat prášky brát.  To bylo 3–6 měsíců po propuštění do domácího prostředí.

Mělo na vás vysazení léků nějaký dopad?
Ano, ukázalo se, že přestat brát léky z minuty na minutu nebylo dobré. Po vysazení jsem totiž začal trpět stihomamem, pořád jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Předtím jsem nic podobného nepociťoval, projevilo se to až po vysazení léků. Byl jsem hodně nervózní, byla mi zima, měl jsem střevní potíže, celkově jsem se necítil moc dobře. Proto jsem chtěl dobrovolně znovu nastoupit do léčebny.

Jak probíhala druhá hospitalizace, změnilo se něco?
Hned po přijetí mi nasadili léky. Bral jsem asi tři různé druhy tabletek. Jeden z těch léků byl ale hrozně silný a to mi dělalo velké potíže. Byl jsem tam asi 7 týdnů a přístup byl bohužel pořád stejný. Zpětně vidím, jaké následky může mít, když člověku nenabídnou veškeré možnosti léčby již na začátku. Ale to jsem v té době nevěděl. Můj život tak byl neustálý kolotoč hospitalizací, užívání léků, propuštění a pořád dokola. Nejhorší na tom je, že si člověk něco vybuduje, fyzickou kondici, zázemí a pak to jde všechno s prominutím do háje.

Kdy se tento začarovaný kruh prolomil?
Nevím přesně, ale musím uznat, že přístup lékařů se v poslední době mění, mají na pacienty víc času, v léčebnách je víc doktorů. Jde s nimi komunikovat o změně léčby. Můžete si vybrat, zda chcete tablety nebo injekce, nediktují vám jenom ty prášky. Když jsem já bral dlouhodobě působící injekce, udělal jsem s nimi největší rekord – rok a půl jsem nemusel být hospitalizovaný. Nevím, proč mi je předtím nikdo nenabídl. Pro lidi, co mají problém s každodenním užíváním tablet, je to rozhodně dobré.

Zmínil jste dvě možnosti léčby – tablety a injekce, v čem se liší?
Když berete tablety, musíte se pořád hlídat, berou se ráno a večer, to kolikrát člověk zapomene, jde na brigádu, nebo jinam a večer si pak tu zapomenutou dobrat nemůže. Nepříjemné je taky jejich shánění, kolikrát jsem šel do lékárny a tam mi řekli, že moje léky nemají, podobně je to i s doplatky, nikdy nevíte, kolik peněz si připravit, někdy doplácíte stovku a někdy ani korunu za ten samý lék. Za injekce jsem ale nikdy nic neplatil. Když jsem dostal injekce, měl jsem jisté obavy, že po nich budu první týden extrémně unavený, a potom další dva týdny třeba zrychlenější, jak to je i u léků. Když jsem ale bral tyto injekce, byla to nejdelší doba, co jsem byl v pohodě. Rok a půl jsem nebyl v léčebně. Měl jsem injekce, které se aplikují jednou za 4 týdny. A neměl jsem s tím problém. Chodil jsem pravidelně. Dokonce jsem po nich ani nepřibíral. Teď už je ale neberu.

Proč jste je přestal užívat, když Vám po nich bylo lépe?
Nabídli mi jiný druh injekce, jejich aplikace byla častější, a to mi nevyhovovalo. Když jsem chodil jednou za 4 týdny, bylo to takové svobodnější a příjemnější a hlavně jsem nemusel brát žádné tablety. Ale chodit častěji mi nevyhovovalo. Do půl roku jsem na ty nové injekce přestal chodit. Teď beru tablety, ale neberu je pravidelně.

Jak se cítíte teď?
Normálně, v normě. Ze začátku jsem byl více skleslý, hlavně z toho, že jsem neměl žádné pozitivní vize do budoucnosti. Teď chodím již 5 let do stejné ordinace, k panu psychiatrovi. Pro nemocného je důležité, aby svému lékaři důvěřoval, to u mě vždy nebylo. Toho, co mám teď, bych ale neměnil. Je férový, řekne mi věci na rovinu a nedělá nic za mými zády. Občas bych docenil, kdyby měl na mě více času a nasměroval by mě dál, třeba i na nějakou psychoterapii, ale to mi zatím nenabídl. Podle něj je důležité, abych neměl stresový život, nepracoval v noci a bral pravidelně tabletky.

A co je důležité podle Vás?
Důležité pro mě je, abych nebyl věčně unavený a nemusel pořád spát. Abych měl plnohodnotný život a byl samostatný. Život žít a ne ho jen přežívat. Jsem rád, že mám teď vlastní bydlení a nemusím být na ubytovně, to prostředí bylo hrozné. Teď mám větší svobodu, mám se na co těšit.

www.schizofrenie24x7.cz,
www.schizofriends.cz

Reklama