Dětská důvěra v pohádky a naše vlastní vzpomínky na to, jak vážně jsme brali Ježíška a všechno, co se nám předkládalo, mělo často úsměvné důsledky. I když úsměvné jak pro koho…

kid

„…a na konci každé duhy je zakopaný hrnec se zlatými dukáty.“
„Co jsou to dukáty?“
„To jsou vzácné peníze ze zlata, Michalko.“

I uložila jsem tuto informaci pečlivě do své pětileté hlavy.

Netrvalo dlouho a ze svého pokojíku jsem zaslechla maminku s tatínkem, jak se dost hlasitě baví na téma vzácné peníze. Tedy tak jsem to vyhodnotila, když maminka pravila že „já musím obracet každou korunu jako nějaký poklad, a ty si tady hejříš jako Rotschild!“

Ano, správně, čekala jsem jako milující dcera na první duhu, kterou uvidím.

Byla krásná a dobře viditelná. I vzala jsem si lopatku, kterou měla sousedka v domě připravenou u zdi na sázení afrikánů, a vyrazila směrem, kde jsem viděla jasný konec duhy.

No, nenapadlo by mě, že je to poměrně dost daleko. Kdybych to bývala věděla, vzala bych si i něco k pití a jablko. Ale už tam musím brzy být. V duchu jsem se viděla, jak dávám mamince hrnec s výrazem Indiana Jonese, a ona jak dojatě děkuje, že už ty koruny nemusí obracet a tatínek může hýřit.

Začalo se stmívat. Když jsem se probrala ze sladkého snění, došlo mi, že tam, kde duha byla, najednou není nic. Jen potemnělá obloha. Ne že bych byla nějaká padavka, ale povídání o duze nebylo jediné, které jsem uložila. Také jsem uložila klekánice, jeskyňky, obry, draky, kostlivce a jiné potvory úzce spjaté se smíváním.

kid

Přistihla jsem se, že brečím a sedím na nějakém kusu trávníku a rýpu bezradně do země lopatkou na afrikány. Kolem jezdily auta a autobusy. Chtělo se mi čůrat. Byla mi zima. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala na cestě za koncem duhy chybu. Uslyšela jsem se, jak volám maminku.

„Michalko!“ ozval se za mnou mužský hlas. Ne, tohle nemůže být táta, ten mluví jinak. Obr. Jistě to je obr. Přikrčila jsem se a bez toho, abych se ohlédla, furt je lepší, když mě sežere rovnou, než abych se ještě víc lekla, jsem odpověděla. „Co je?“
„Hledá tě maminka a tatínek. Půjdeš teď s námi.“
„Hmm, tak ono je jich víc…no jistě, sežerou mě společně.“

Rozbrečela jsem se tak mocně, že si vlastně jen matně pamatuji, jak mě někdo zvedl, nesl, zabalil do deky, posadil do auta, a jak jsem pak uviděla strašně ubrečenou mámu, která se celá klepala a vytřeštěného otce.

„Seděla uprostřed křižovatky ve Vysočanech. Šla prý pro hrnec zlatých peněz na konec duhy. Chtěla je dát vám. Taky mám takovou princeznu, ale s touhle cestovatelkou si ještě užijete, paní Kudláčková.“

Mám ráda policisty. Už jenom proto, že vskutku nežerou malé děti.

Dnešní téma znáte. Je o tom, ČEMU JSTE UVĚŘILI JAKO DĚTI? Vzpomenete si na vaše oblíbená strašidla? Čeho jste se báli, nebo naopak v jakou dobrou bytost jste věřili? Máte nějaký zážitek k tématu o dětské důvěře v mýty? Vyprávějte!! Pište na redakace@zena-in.cz

Krásný den!

Reklama