Mám syna, který hrál od svých šesti let hokej. Před rokem se rozhodl, že se naučí hrát na dudy. A vznikl problém časový i organizační.

Pocházím z Pardubic, z města perníku a hokeje, ploché dráhy a Velké pardubické. Jako malý jsem byl nemocný a žádnému z výše jmenovaných sportů jsem se věnovat nemohl.

Když se mi narodil můj syn Albert, viděl jsem v něm naplnění svých vlastních přání. Bude hokejista! Jsa racionálně uvažující člověk, věděl jsem, že je velmi malá pravděpodobnost, že by mne jednou živil a půjčoval mi své holky, ale za zkoušku to stojí. Říkal jsem si. V šesti letech jsem ho odvedl na zimák. Zpočátku se mu tam moc nelíbilo, ale jen co se naučil na bruslích udržet, vše se změnilo. Hokej ho začal bavit. A tak jsem ho po 4 roky 3x až 5x týdně vozil po trénincích, zápasech a soustředěních.

bagVloni v létě přišel s dotazem, co je to za zvuk, a přehrál nám písničku, ve které zněly skotské dudy. Pověděli jsme mu, že dudy, a on začal sjíždět na youtube písně, ve kterých zněly dudy. Do té doby se nijak zvlášť o hudbu nezajímal. Jako malý sjížděl „Když jde malý bobr spát“ a svěrákoviny, ale o hudbu se nezajímal. Po pár týdnech přišel s tím, že by se chtěl naučit hrát na dudy.  

Měli jsme za to, že to je takový malý úlet, a nijak zvlášť na jeho přání nereagovali. Své přání párkrát zopakoval a asi po měsíci přišel rozhořčený s pro nás legendární větou: „Co jste to za rodiče, že mě nechcete nechat hrát na dudy!“ Předesílám, že je slušně vychovaný a něco si na nás vydupat si běžně nedovolí.

Tehdy mi došlo, že to asi myslí vážně. Sehnal jsem člověka, který v Praze učí hrát na české dudy. Říkal jsem si, že nemá mít po kom talent ani sluch, protože o nikom z rodiny, který by vládl nějakým nástrojem hudebním, nevím, a já sám jsem vzor člověka, který může zpívat jen o samotě bělobě koupelnových stěn. Učitel hry na dudy řekl, že v Albertovi něco je, že to s ním zkusí.

Po měsíci učitel řekl, že by si měl pořídit vlastní nástroj, aby mohl doma cvičit. Albert se po mém důkladném rozhovoru rozhodl, že chce trpět hodinami hraní na dudy, a proto mu je máme pořídit.

Nechali jsme mu je vyrobit, a tak se z našeho syna stal asi jediný dudající hokejista v celé České republice a možná i na světě.

3x až 5x týdně hokej, zpočátku jednou týdně hodinu až dvě dudy. Informace, že je na trhu nový malý dudáček, se mezi hudebníky v širokém okolí rozkřikla, a najednou jsme byli posláni do souboru lidových písní Notičky z Řevnic. My to s ním zkusíme, my si ho vychováme. Náš současný dudák už je 14letý a brzy nám odejde. To jsme rádi.

Takže do týdenního režimu přibyly zkoušky se souborem. Do toho si ho všimli i ve školním sboru.

Zkrátím to, letos na podzim jeho časový plán vypadal jako plán těžce pracujícího manažera, přičemž mezi zkouškami a tréninky byl čas tak akorát na převlečení a na školu a učení nezbýval čas. K tomu se aktivity křížily. Zápas, nebo koncert?

„Budeš si muset vybrat, synu, co chceš dělat. Oboje najednou nejde,“ oznámil jsem mu cestou ze zkoušky souboru na trénink, kdy jsme jeli pozdě, protože se zkouška protáhla. Odpověděl, že má rád oboje, že chce dělat oboje.

Pak jsme uviděli jeho žákovskou a uvědomili si, že není žádný génius a bez učení dobré známky mít nebude.

Museli jsme se rozhodnout.

Rozhodnutí padlo po lampionovém průvodu. S ostatními rodiči jsme si sedli do hospůdky, děti se vrhly na připravené dobroty a Albert si sedl ke klavíru.  

Díval jsem se na něj s překvapením. Na klávesy do té doby nehrál, neměl kde. A on zahrál vánoční písničky, co se učí na dudy, na klavír.

„Kde ses to naučil?“ zeptal jsem se a dostal odpověď, kterou jsem nečekal. „O přestávkách ve škole, máme ve třídě klavír, na který hraje paní učitelka při hudební výchově.“

Asi o den později přišel s přáním, aby mu Ježíšek přinesl klávesy.

A já s těžkým srdcem musel na Mikuláše dát přednost koncertu před mikulášským sranda zápasem.

Z mého syna hokejista nebude, na stará kolena mě nebude živit a vodit holky, co ho nebaví.

Tak snad bude muzikant. Ti taky můžou být slavní a taky mají holek plné hrsti.

Tak se snaž, synu! Trénuj, teda vlastně cvič, ať se mám jednou dobře!

Reklama