Bulvár

Duchy chytit a andělíčkům otrhat křidýlka!

Byla jsem typ dítěte, na které strašení moc nepomáhalo. Bubáky jsem chtěla vidět, duchy chytit, andělíčkům otrhat křídla. To ale neznamená, že by to na mě rodiče nezkoušeli - ba právě naopak.

V zásuvkách na mě měli číhat kopající trpaslíci, když tam budu strkat máminy jehlice na pletení (trpaslíček tam nebyl žádný, ale bolelo to jako ďas). Nebo když jsem nechtěla spát, tak mi slibovali, že andělíčci přinesou zlý sen, který zase mi bude zdát celou noc. (Jak jsem tehdy záviděla své sestřence její noční můry, kdy se strachem budila. Po vzoru Honzy Nebojsy jsem se taky chtěla naučit bát. A že ti zatracení andělíčci nikdy nepřiletěli, asi říkat taky nemusím). V zahradním jezírku na mě měl zase číhat velký zelený vodník s žabincovými vlasy, kterému se zrovna tak malé děti jako já vejdou do hrníčků. (Co vím, tak poté, co ze mě mamka viděla na hladině jezírka plavat jenom klobouk, tak ho radši nechali zavézt a dnes tam vesele roste borůvkové roští).

Nejinak mě strašila moje babička. Blízko za domem jsme měli les, kam prý určitě nesmím chodit sama, jinak si mě odnese velký pták. (No káňat tam bylo dost, ale orel žádný. Nebo že by myslela pterodaktyla?) Nebo když jsem se rýpala ve večeři, vyhrožovala mi, že si pro mě přijde černokněžník Černín, odnese si mě a vykrmí přesně jak ta ježibaba v perníkové chaloupce. Děda k tomu ještě přidal draka, který chrlí oheň a kterého má místo psa. (No nevím, kolik toho z mých večeří sežrali pejsci pod stolem, ale v případě rajské omáčky asi většinu).

Ale, světe div se, přece jen bylo jedno strašení, které na mě zabralo. U babičky na Moravě stál v rohu dvorku polorozpadlý domek. Ztrouchnivělá střecha, díry v podlaze a tak podobně. A nebyla bych to já, abych tam hned nezkoušela vlézt. Naštěstí děda byl nedaleko a už když mě nesl, pryč, hned začal vyprávět o tom, že uvnitř žije neuvěřitelně kouzelný zlý had. A ten prý nechává stoly, aby se hýbaly, skříně, aby klapaly dvířky a podlahy, aby se propadaly. „Vidíš?“ ukázal mi rozbité sklo v okně. „Tamtudy jsem naposledy utíkal, aby mě ten hrozný had nechytil.“ Poté, co jsem se na hada přeptala ostatních členů rodiny, kteří mi tvrdili: „Že ano a určitě. Dědeček má pravdu,“ jsem se tam už podívat nechtěla. Od té doby jsem vyrostla, dědeček už tu s námi není a ta barabizna je ještě rozpadlejší než dřív. A přesto jsem se tam ještě nepodívala. Co kdyby přece… ?

No ale abychom skončili trochu pozitivněji, přidám na závěr ještě jednu perličku. V našem prvním domě jsme spali nahoře a WC bylo dole, a protože moje sestra byla a je strašný mašlok (rozuměj nemehlo), měla zakázáno chodit tam v noci sama. A kdyby náhodou neposlechla, měl na ni přijít velký černý bubák. Moje maminka se jednou dala do popisování bubáka tak přesvědčivě, že si dodnes musí v noci svítit baterkou, než dojde k vypínači, a sestra jakbysmet, takže to v domě někdy vypadá jak o strašidelném reji. Tak vidíte, kam až může strašení zajít.

Zdraví
notburga


Děkujeme za krásný a vtipný příběh :).

Ta poslední pasáž mi připomíná mé vyprávění hororů na táborech - nejvíc jsem taky vyděsila sama sebe :))).

Čím strašily rodiče Vás, ženy-in? A bály jste se? Překonali jste později strach? Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz!

   
19.06.2007 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [1] Japina [*]

    Teda na Tebe museli vymyslet strašidel, na mě jako malou úplně stačila tahací harmonika. A moc se mi líbí "mašlok" , my třeba říkám "maslo, tětka, pjantala, ..."

    superkarma: 0 19.06.2007, 13:16:13

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme