Stoletý stařec
A hluchý pes
Po ránu vždycky si 
pohledem řeknou
Ještě dnes…

 

To zpívá Dalibor Janda v jednom ze svých hitů. Důchodci si často pořizují na stará kolena čtyřnohého přítele. Proč to tak je? Snad aby nebyli na všechno tak sami. Děti odrostly a vylétly z hnízda, vnoučata také nevidí každý den… Partner už na ně čeká na onom světě…

Takový psík je pro důchodce nejen čtyřnohým mazlíčkem, stává se skutečným přítelem. Důchodce si často se psem povídá. Chápavé psí oči vzbuzují pocit porozumění. A probírá s ním kde co, běžnými starostmi, jako je nakupováni nebo zdravíčko, počínaje a politikou konče.

Navíc se důchodce s pejskem dostane ven, což má hned dva dobré důsledky: zdravotní a sociální. Když se senior prochází se psem, dělá hodně pro svou kondičku, k tomu ještě navazuje hovor s ostatními pejskaři, a nejen s nimi. Takový důchodce žije se svým psem pěkný a bohatý život. O to horší potom je, když mu pejsek umře. To každý nese jinak. Osobně si myslím, že důchodci se v životě setkali již tolikrát se smrtí blízkého, že jim smrt pejska sice přinese další bolest, ale většinou ji ustojí, když jim okolí pomůže.

Druhá strana pomyslné mince? Důchodci, kteří nemají se psy zkušenosti, si pořídí první rasu, kterou vidí – klasikou je jezevčík. Přijde jim dostatečně malý na to, aby ho zvládli. Jenže takový jezevčík nebo třeba foxík, to je rasa svéhlavá a většinou důchodce převálcuje na plné čáře… To se potom stává spousta nepěkných situací. Případů, kdy důchodce nezvládl svého pejska a ten potom někoho pokousal, je snad nespočet.

Vyrazili jsme do ulic a zeptali se několika seniorů-pejskařů:

Proč jste si pořídil pejska?
Jak se vám s pejskem žije? Jste spokojený, nebo myslíte, že se u nás pro důchodce-pejskaře dělá málo?

Marta Zemanová:

Já jsem měla před důchodem pejska, pak umřel. Tak teď mám druhého, a tak nějak už to zůstalo.
Doba je celkem dobrá. Horší jsou pejskaři, kteří po sobě neuklízí, s nimi má asi obec problém. Jsou tady i velcí pejsci, v centru města, a to je asi špatně. Já mám malinkého, takže nedělá takový binec. A taky po sobě uklízím.

Manželé Soukupovi:

Podědili jsme ho, když zemřela maminka. Jednoho, druhého jsme si pořídili. Je příjemné mít okolo sebe kamarády celý den.
Vzhledem k tomu, kolik stojí psí jídlo a takovéhle věci, tak nijak dobře postaráno není. Ale my se o pejsky postaráme sami, když je chceme mít, musíme se omezit.

Václav Vaníček:

Tenhleten pejsek není můj, já jenom supluji. A supluji proto, protože jsem měl dlouhá léta psa, boxera. Když potom chudák pošel, tak už jsem si dalšího nepořídil. Neměl jsem na to podmínky, protože pejskovi je potřeba se věnovat. Pejsek, to je stejný jako dítě.
Většina lidí, kteří si pořizují psy, je mají bohužel spíš jenom na hraní, což těm pejskům moc nesvědčí. Ve městech, jako je Praha, pochopitelně nemají dost přirozeného prostředí pro život.

Irena Havlová:

Měla jsem pejska celý život a vždycky takového velikého. Celý život chovám boxery.
Nestěžuji si. My chodíme na cvičák, dělám s ním sportovní výcvik, a také záchranařinu. Myslím si, že je pro pejsky dobrá doba. Poplatky jsou pro důchodce menší, když je člověk záchranář, tak dokonce neplatí nic. Teď před zkouškami platím v Praze dvě stovky, to je v pohodě. Měli by ale víc dohlížet na sbírání exkrementů po psech. Nějak víc pokutovat ty lidi, co po sobě nesbírají.

Foto: autor článku

Přečtěte si: Tohle jsou nejoblíbenější psí plemena

Pořídila byste si na důchod čtyřnohého přítele? A zvážila jste všechna pro i proti? Vyznáte se v psích rasách?

Reklama