Nebudu chodit kolem horké kaše a začnu hned pěkně zostra. Taky vám, milé dámy, připadá velice nespravedlivé, že jsme povolávány k odpovědnosti za vše, co se týká provozu domácnosti, proviantní pohotovosti ledničky, počtu vyžehlených košil a poskládaných ponožek, vychovanosti či spíše nevychovanosti našich potomků…a samozřejmě také stavu našich dovolenkových zavazadel?

 

A to je právě téma v těchto dnech velice aktuální.

 

Většina z nás se na dovolenou teprve chystá a troufnu si říct, že mnoho manželek, maminek, přítelkyň a milenek má z toho už několik týdnů hlavu jako pátrací balon.

 

Leží na nich totiž tíha, kterou by snad ani zdatná tažná kobyla neunesla.

 

Naplánovat, nakoupit, vyprat, vyžehlit, zabalit, nezapomenout, předvídat, odhadnout množství prádla a jídla, myslet na vše a nejlépe za všechny A v případě jakéhokoli pochybení být volána k odpovědnosti. Tfuj tajbl.

 

Moje maminka si před každou dovolenou, kterou jsme pravidelně trávili pod stanem, opravdu užívala poctivé a regulerní galeje. Všechno výše jmenované leželo na jejích bedrech, a zatímco my děti jsme měly povinnost se na dovolenou pouze těšit a tatínek důležitě kontroloval stav našeho rodinného vozidla, ona s vytrvalostí sprintujícího chrta snášela na hromadu vše potřebné.

 

Ach, jak nevděčná to byla práce. Snad vždycky se stalo, že na něco zapomněla. Sůl, otvírák, repelent, tátovo holení… Chuděra. Vždycky si to strašně brala k srdci a upřímně se trápila svým selháním a neschopností. Samozřejmě, že tatínkovi by se to stát nemohlo! Kdyby balil on, bylo by všechno v nejlepším pořádku a my bychom nemuseli kupovat zapomenuté věci až na místě. Záhadou mi ale bývalo, proč se tedy tatínek té předdovolenkové balící mánie nikdy aktivně neúčastnil.

 

Jistě, vše mi ve správných souvislostech došlo, až když jsem sama dospěla a založila vlastní rodinu.

 

Můj manžel sice patřil k těm osvícencům, kterým bylo slovo patriarchát cizí, a dělení prací na mužské a ženské nijak extrémně neprožíval. Vždycky udělal vše, co bylo potřeba… Na to jsem si skutečně nemohla stěžovat. Ale… I tato zdánlivá přednost byla někdy na obtíž.

 

Kecal mi totiž úplně do všeho.

 

Dá se říct, že naše první manželská krize přišla právě ve chvíli, kdy jsme se měli v ještě líbánkovém období společně vypravit na dovolenou pod stanem.

 

Velmi brzy jsem vystřízlivěla z jeho zdánlivě chvályhodné aktivní účasti na přípravách. Poté, co jsem ocenila jeho přepečlivě vypracovaný seznam všeho, co musíme zabalit, jsem totiž zjistila, že onen list papíru se stal jakousi biblí a písmo zde napsané nesmím v žádném případě porušit.

 

A začalo tóčo. Každé ponožky navíc, spodní kalhotky nad rámec jeho vlastních úvah či krabici sušeného mléka jsem byla nucena zdůvodňovat jako před soudním tribunálem a přesvědčovacími metodami působit tak, aby byl seznam dodatečně opraven.

 

Jistě pochopíte, že něco takového jsem nemohla v žádném případě přežít bez psychických následků. Hádali jsme se opravdu strašně. Doslova o blbiny. Chvílemi jsem dokonce hořce litovala, že jsem se za toho cvoka provdala, nesnášela jsem ho a střídavě jsem hystericky ječela nebo bezmocně plakala do polštáře.

 

Poté, co jsem se rozhodla podat žádost o rozvod a tento úmysl mu sdělila, se konečně vzpamatoval. Asi mu došlo, že počet mých spoďárů je jen a jen moje věc a přistoupil na dohodu, že si každý sbalíme vlastní zavazadlo a společné věci pak dáme dohromady v příkladné manželské shodě, založené na kompromisu.

 

A tak se i stalo. Vrkali jsme jako dvě hrdličky... dokud nepřišly na řadu kuchyňské potřeby. U přípravku na mytí nádobí totiž došlo k poslední ostré výměně názorů. Já jsem chtěla zabalit klasický Jar, on se mi snažil vnuknout průkopnickou myšlenku - totiž drhnutí nádobí pískem z Orlické přehrady. (Já vím, že to také nechápete, ani já jsem tehdy nechápala.) Když už to vypadalo, že nemám šanci se svým stupidním saponátem zvítězit, přistoupila jsem na písek s tím, že mytí nádobí bude po celou dovolenou jeho práce. Po chvíli napjatého ticha, kdy jsem sledovala, jak mu to v hlavě usilovně šrotuje… se náhle rozhodl pro mnou navrhovaný Jar.

 

„Tak dobře. Ať je po tvém. Dej tam ten Jar,“ sdělil mi velkodušně. Nemohla jsem odolat a hozenou rukavici jsem střelhbitě zvedla: „Ale ne, já na tom netrvám. Jar necháme doma a ty si můžeš dosyta užívat tábornické kouzlo s mastnými hrnci a talíři na břehu přehrady.“ Odvětila jsem mu sladce, tvářila se jako vrozená nevinnost a v duchu se kochala představou, jak dřepí jako idiot na bobku a snaží se umýt přírodním pískem nádobí dočista do čista. A jen tak mimochodem jsem podotkla, že ochránci přírody jsou bdělí a připraveni kdykoli zasáhnout. V jeho obličeji se po mém duchaplném monologu objevilo upřímné zděšení, až mi ho bylo na malou chvilku líto.

 

Samozřejmě, že jsme posléze nádobí pískem neumývali. :o))

 

Ale řeknu vám upřímně… opravdu jsem ho tehdy chtěla zabít. Bože, jak strašně mi šel na nervy! Nicméně - tak už to prostě v manželství chodí. A na začátku možná ještě víc... Než se obrousí hrany, vzájemně sladí návyky, které si neseme z dětství.... Není potřeba z každého konfliktu dělat zásadní životní problém... ale, jistě mi dáte za pravdu, že to nám, ženám, nebrání v tom, abychom si hezky česky na ty naše chlapiska nepostěžovaly, co? :o)))

 

Máte i vy nějakou vzpomínku na balení zavazadel, manželské hádky, pitomé nápady a na chvíle, kdy jste vážně pochybovaly o duševním zdraví muže, kterého milujete? Čím vás vytočil, zaskočil, překvapil či naprosto vykolejil? Napište mi o tom… Když už je to balení na dovolenou stejně jen a jen na vás… ulevte si alespoň trochu. Tady jste mezi svými… :o))

redakce@zena-in.cz

 

Krásný pátek všem přeje

Reklama