Původně jsem myslela, že k dnešnímu tématu nemám co říct, ale kombinace táborových nočních her a strachu mne inspirovala…

Před dvěma lety jsem byla na táboře, spíše už na jen na návštěvě (než jako vedoucí). Byl krásný jasný večer, čas jako stvořený pro noční hru.. A tak po setmění vedoucí odvedli děcka kousek do tmy a hráli hru, takovou tu klasiku – plížit se k ohníčku, nenechat se odhalit a zapsat všechny věci, které jsou u ohně na zemi položené. Takže klidná hra, žádné běhání, žádný vzruch.

Ovšem asi 5 minut po začátku hry, kdy jsme si my, co jsme na táboře byli jen na skok, uvařili čajík a sedli si, se začalo cosi dít. Ozval se řev, vedoucí doletěli do tábora a byli mimo – informace: Jedna z holek, už asi 15letá, si „vypíchla oko“. Za chvíli i s tou dívčinou dorazili, na místě byla i zdravotnice, ale scéna to byla hororová: Holka se drží za oko, ruce zakrvácené, řve jak na lesy, zdravotník vyklepaný skoro stejně jako ona a k tomu sbor malých dětí, které spustily pro jistotu taky a srotily se kolem ní.

Řádně vyděšené jsme okamžitě nastartovali auto a vyrazili na pohotovost, která měla být 20 km daleko. Jízda byla hrozivá, protože jednak jsem si nevzala v té rychlosti brýle (naštěstí jen jedničky), na cestě se motali lidi jdoucí na zábavu, jela jsem rychleji, než je zdrávo, a hlavně v autě sténající a brečící holka v šoku. Byli jsme tam na ni tři a tolik nucených vtípků a smíchu jsme asi do té doby nikdo nevymysleli. Když jsme dorazili do vesnice s pohotovostí, zjistili jsme, že o víkendech pohotovost nefunguje, a tak jsme před sebou měli dalších 20 km do města…. a pláč se spustil nanovo. Jízda pokračovala, strojený humor taktéž a byli jsme opravdu šťastní, když jsme dorazili do nemocnice. Všechno naštěstí dopadlo dobře – sice se oko muselo šít, ale krev byla jen z roztrženého víčka a dnes už je všechno skoro v pořádku. 

Když se ta naše chudinka uklidnila, rozbrečela se hlavně z toho, že se hned na tábor nemůže vrátit. Sestřička se na nás v té chvíli podívala dost útrpně, a to  jsme se už sebekriticky zhodnotili i my – ve špinavých pohorách, oblečení od kouře, pomalovaní uhlíky, bláto z nás odpadávalo… super.

Všechno mělo dobrý konec, ale na ten večer nezapomenu. Když jsme zjistili, že je holčina v pohodě, všechno z nás spadlo, ale ještě jsme to dost dlouho vydýchávali –  ten pocit, když vezete holku v autě, o které nevíte, jestli  oko fakt nemá vypíchnuté (nenechala nikoho se na to podívat), řve „já budu slepá, já na to nevidím“ a je v šoku a vy se ji snažíte půl hodiny uklidňovat, že to vůbec, ale vůbec nic není, a že takhle si oko vypíchl vlastně každý druhý, už zažít nechci. Vím, jsou horší věci, ale ještě teď se otřepu, ten strach o ni byl fakt velký - a myslím, že strach, který má člověk o své nejbližší, patří opravdu k těm úplně nejhorším.

A stejně vím, že se to kdykoliv může znova stát  a nejde tomu zabránit – hra byla opravdu klidná, a kdyby se chovala podle pravidel, nic se nemohlo stát, ale ona se z nějakého důvodu kamsi rozběhla a neviděla v tom šeru (a taky proto, že si sundala brýle) jakousi větvičku. A tomu nezabráníte, leda by děti o prázdninách seděly doma a ani se nehly….

Fialinka


Fuj, krev z oka! Já být v kůži té slečny, tak řvu jak pavián - představa, že uvidím jen na jedno oko, by mě vyděsila.  Ještěže to dobře dopadlo.

Odstartovala soutěž - tady.
Zahrajte si s námi slovní fotbálek - pravidla ZDE!
STRAŠIDLA A STRAŠIDELNÉ HISTORKY
Stalo se vám něco, z čeho běhá mráz po zádech?
Jaké historky jste si vyprávěli jako děti?
Kdy jste se nejvíc báli?
Nevěříte na strašidlo a přesto jste ho potkali?
Vypadali jste někdy jako strašidlo?
Co táborové noční hry?
Přespala jste někdy na hradě?
Napište nám na:
redakce@zena-in.cz

Reklama