Reklama

man

Vztah mezi matkou a dítětem je silné pouto. Daleko silnější ale vznikne, pokud se matka ocitne na nějaký čas v roli samoživitelky. Dnes vám budu vyprávět příběh Lenky, od které manžel odešel v době nejkrásnější...

Viktor

„Dneska na Viktora vzpomínám jen s úsměvem. Byli jsme taková mladá láska, ale po několika měsících vztahu jsme se vzali. A Viktor, že budeme mít dítě... udělala jsem to vlastně pro něj,“ vzpomíná na svého prvního manžela Lenka. Jenže Viktor se s ní rozešel kvůli jiné holce, ještě když byla Lenka těhotná. „Prožívala jsem nejkrásnější okamžiky svého života a najednou prásk!“ Lenka zůstala s novorozeným Honzíkem sama.

Samoživitelkou na plný úvazek

Co se Viktorovi nedá odepřít, že poctivě platí alimenty. Ze začátku měl i o malého zájem, ale bylo to spíš Lenčinou aktivitou. Každopádně vyžít sama s malým dítětem a dát mu všechno, co potřebuje, to není zrovna lehké. „Pomohli mi naši. Bydlela jsem u nich prvních pár let, ale pak jsem už prostě moc cítila, že bych se měla osamostatnit - vlastně jsem to i sama chtěla.“ A tak se Lenka přestěhovala na malé město, kde sehnala výhodné bydlení. Zato s prací to bylo složité. „Měla jsem různé brigády, nakonec jsem našla stálé místo, ale plat nestačil, tak jsem si přivydělávala, jak se dalo. Rodiče bych o peníze nepoprosila, na to jsem příliš hrdá.“

Pouto mezi Lenkou a Honzíkem bylo stále silnější. „Povídali jsme si skoro pořád, Honza mi se vším pomáhal. Byl nejšikovnější dítě ze všech! Říkaly to i kamarádky z baráku.“ Honzík dokázal sám jít spát, věděl, že se maminka ráno po noční nebudí a kde si má vzít věci do školy, pomáhal s domácími pracemi...

Zlom

Takhle na oko idylicky spolu žili Lenka s Honzíkem dvanáct let. Ale finanční situace se jim natolik zhoršila, že se Lenka rozhodla pro radikální řešení. Chlapa nehledala, ale rozhodla se přestěhovat za skvělou pracovní nabídkou do Brna. A ten chlap přišel také, v nové práci se seznámila s úžasným kolegou a hned si padli do oka.

Idylka i domácí boje

Shodou náhod a okolností se Lenčin nový partner jmenuje také Viktor. Šroubovaně řečeno, životní standard rodiny šel rapidně nahoru. Z přežívání ze dne na den se stalo plánování, Viktor se o rodinu zkrátka dobře postaral, mohou si dovolit dovolené, drahé domácí vybavení...

Protože Viktor v práci stoupá, Lenka se postavila do opečovávací role. Když Viktor přijde domů, je všechno uklizené a připravené, Lenka mu uvaří kafe a večeři a Viktor odpočívá nebo pracuje na počítači. „Nejvíc mě trápí,“ přiznává Lenka, „že si Honza s Viktorem moc nerozumí. Ne že by se hádali, spíš si nerozumí a vyhýbají se sobě, a Honza bojuje o moji pozornost. Je to těžké...“

Honza se vzhlédl ve Viktorově nicnedělání

Největší úskalí všeho je, že Honza vidí Viktora jen u počítače nebo odpočívajícího na gauči. Lenka se stará o chod domácnosti a dělá všechno sama. Když už vaří Viktorovi, udělá to kafe i Honzovi... a Honza zpohodlněl, jeho domácí mužský vzor doma také nic nedělá. „Honza si dobře uvědomuje, co pro nás Viktor dělá, mockrát jsem mu to vysvětlovala, že má náročnou práci a potřebuje klid...“

Ale je faktem, že vztah Lenky a Honzy je ještě trochu komplikovanější. Lenka Honzu stále chrání, když jí odpadly hmotné starosti, vytvořila si z Honzy cukrovou panenku, o kterou se stará, všechno za něj zařizuje a neklade na něj žádné nároky: „Chci mu vynahradit ztracené dětství, jako malý si nemohl hrát s ostatními, protože mi musel pomáhat. Zaslouží si, abych se zase chvíli starala já o něj.“

Realita

Lenka, Viktor a Honza už spolu žijí na jedné hromádce sedm let. Honzovi bude letos v prosinci dvacet. Z kluka, který byl v dětství samostatná jednotka, se stal chlap, který si bez maminky nedovede ani připravit svačinu nebo si nezařídí letní brigádu. Je zvyklý, že za něj všechno Lenka vyřeší. Z jeho strany je to nejspíš boj o Lenčinu pozornost, Lenka Honzu brání a užívá si každou chvíli, kdy mohou být spolu. Všechno za něj zařizuje a umetá mu pěšinky. „On je takový introvert,“ říká Lenka o Honzovi. Chvíle, kdy Honza vylétne z hnízda, se Lenka bojí, ale uvědomuje si, že se to jednou stane: „Vím, že to jednou přijde... nedovedu si to představit, je to přece můj chlapeček...“ obává se Lenka a z jejího hlasu cítím, že až ta chvíle nastane, bude hodně nešťastná.