Širín – 18 let. Od 13 let aktivně na drogách. Proč?

Širín působí smířeně, ale ne laxně. Přesto, že již stihla být dvakrát v jiném stavu, téměř umřít a od 13 let fetuje, nemám pocit, že bych si povídala s někým nesvéprávným.

Právě naopak, některými názory je Širín i pár let napřed.


s

Otec byl Arab, ale nikdy jsem ho neviděla. S mamkou jsem vyrůstala sama. Chodila jsem na jazykovou školu, sportovala jsem, byla jsem normální dítě, myslím. To peklo začalo ve chvíli, když se k nám přistěhoval mámin přítel.

Šest let mě denně mlátil.

Byl to zlý člověk, ale máma ho milovala. Mlčela jsem. Nechtěla jsem, aby byla nešťastná. Nakonec jsem to ale mámě řekla. Už to nešlo. Nechtěla to ani slyšet. Řekla mi, že by to nikdy neudělal, že je hodný. Připadala jsem si jako lhářka a utekla jsem z domova. Nebyl problém najít si partičku. Chovali se ke mně dobře. Nikdo mě netloukl. Zatím. Dlouho jsem to ale nevydržela a vrátila se domů. Teď už mi bylo trochu líp. Na ulici jsem se naučila na pervitin.

Když mě ztřískal, šňupla jsem si.

Trvalo to nějakou dobu, a pak seřezal i mámu. Došlo jí, co to je za člověka, jenže to už bylo asi maličko pozdě.

V té době jsem už „brala“ i jehlou.

Myslím, že mamka poměrně dlouho před tím, než jsem se ocitla na prvním léčení na Petříně, věděla, že něco beru, ale nechtěla si to připustit.


Po léčení jsem nastoupila jako pokladní. Hned z druhé výplaty jsem si ale koupila drogy. Vyhodili mě z práce. Neprávem. Svedli na mě manko z doby, když jsem měla volno. Byla jsem prostě na ráně. Pak se omlouvali, poslali dopis, ale už jsem se tam nevrátila.

Našla jsem si přítele. Fetoval taky. Mlátil mě a znásilňoval, jenže já byla závislá na drogách a neměla, kam jít. Otěhotněla jsem s ním. Nevěděla jsem, co mám dělat. Šla jsem za naším rodinným gynekologem a nechala dát miminka pryč – byly to dvojčátka. Jeho jsem udala. Nakonec ho zavřeli. Mamka to nevěděla.

Pak jsem si našla jiného přítele. Vykrádal byty. Čekala jsem vždycky venku. Byl Arab. Jel v tom hodně, ale já neměla, kde bych s kým byla. Máma mě vyhodila. Spali jsme ve sklepě na matracích. Jednou jsem za ním přišla a on byl strašně sjetý. Já ani moc ne. Lehla jsem si vedle něho. Byla jsem zase těhotná. K ránu se probudil a měl hrozný absťák. Stáhl mě z té matrace a strašně mě začal mlátit. Přerazil mi nos, pokousal mě, skákal mi po nohách i po rukách a nakonec do mě kopal.

Začala jsem krvácet. Chtěl, abych s ním jela na Karlák pro Metadon. Tekla mi krev snad odevšad, ale jela jsem. Chtěli mi zavolat sanitku, ale já nechtěla. Dali mi číslo na kurátorku a prosili, abych to řešila. Taky jsem už to chtěla řešit. Jela jsem za tím gynekologem, aby mi pomohl. Udělal to.

Později jsem opravdu jela na radnici za kurátory. Moc mi pomohli. Našli mi azylové bydlení a slíbili i nějaké peníze, abych ho mohla zaplatit. Ten den jsem je ale nedostala. Měla jsem vyjednáno, že je dostanu později, ale že tam mohu jít a doplatit bydlení později. Přítel čekal venku.

Strašně mě zmlátil, že jsem nedonesla ty peníze.


pDobitá jsem lezla na hlavním nádraží po zemi k telefonní budce a volala jsem mámě.

Pomohla mi tam sociální pracovnice, která odpálkovala přítele. 

S mámou jsem jela do azylu.

Podala jsem trestní oznámení.

Pak jsem o pár dnů později jela pro ty peníze. Co jsem měla, jsem zaplatila, ale za zbytek jsem si koupila drogy. Měla jsem totiž bolesti.

Bylo mi hrozně špatně, protože jsem nic neměla zahojené, a navíc to už moje tělo asi nemohlo vydržet, tolik věcí, tolik poranění i tolik drog.

Sem jsem se doplazila.

Schovali mě před ním, protože mě všude hledal, a dali mě dohromady. 

Podle lékařů byl zázrak, že jsem přežila.

Postarali se o mě.

Jsem vděčná, že to tu existuje.

  • Časem bych se ráda vrátila domů k mámě.
  • Napřed si najdu práci a příští rok půjdu na zdrávku.
  • Nejraději bych po škole působila tady, nebo někde jinde, abych mohla pomoci lidem s podobným osudem.

Co dodat?

Hledáte viníka? Nehledejte ho. To není tak důležité a není jen jeden.

Důležité naopak je, že:

– existují lidé, pro které není osmnáctiletá dívka po dvou potratech a se závislostí na jehle ztracená existence

– ona sama měla tolik rozumu ve zdecimované hlavě, že se z posledních sil plazila sem, a ne někam do squotu,

– tohle místo vůbec je

– má Širín chuť a touhu vrátit se do života, byť to nebude snadné

– jí v tom někdo pomáhá

– a že ona sama má tak tuhý kořínek.


Ani pohlednou Širín neztratíme z očí. Po skončení léčby mi slíbila, že se hned ozve a pojedeme se za ní podívat.

Jak žije a co z toho, co si plánuje, už se jí povedlo.

Přejeme hodně štěstí Širín a držíme palce.

Třetí příběh zde najdete už brzy...

Reklama