Třicetiletá Renata je ve třetím měsíci těhotenství a už teď má strach, že druhé dítě bude nad jejich síly. Je jí tak špatně, že starost o rodinnou farmu a syna zůstává na manželovi. Na výpomoc nemají peníze a rodiče bydlí daleko.

„Mám na sebe vztek, že občas zalituju, že jsem si druhé dítě nechala,“ posteskla si Renata. „Všichni nám říkají, že jsme se zbláznili, když všechno sotva zvládáme s jedním. Ale stalo se. Přesto, že se chráníme, chybička se vloudila a otěhotněla jsem. Ale jít na interrupci? To jsem prostě nemohla.“

pregnancy

Druhé dítě jsme chtěli, ale ne tak brzy

„Náš první syn Matyáš je totiž pěkné „švícko“. Vyrůstal mezi dospělými, takže je proti svým vrstevníkům hodně napřed. Na svůj věk je velmi inteligentní, zvídavý a nenechá se jen tak opít rohlíkem,“ říká Renata.

„Jestli to takhle bude i s tím druhým, mám se na co těšit,“ směje se trochu ironicky. „Už teď jsme dost unavení, protože máme hospodářství a jen tak tak stíháme. Na nějakou výpomoc nemáme peníze, a tak jsme vděční, když občas pomůžou rodiče. Jenomže bydlí daleko a nemůžou jezdit tak často. Máme toho až nad hlavu, ale říkám si, že to tak asi mělo být. I když si stále musím obhajovat, že jsem udělala dobře.

Sama jsem ze tří sourozenců a nechci, aby byl Mates jedináček. Stejně jako nechci, aby z něj vyrostl sobecký „sprateček“, který si myslí, že celý svět tancuje podle něj. Už teď je možná trochu rozmazlený, protože si zvykl, že se mu věnujeme celý den. Ono to ale jinak nejde. Je k neutahání. Jeden z nás mu musí být stále v patách, protože na statku je spousta nástrah, a jen se otočíš, už někam leze a něco zkoumá.

A tak si musíme rozdělit úkoly, abychom zvládali syna i práci kolem zvířat. Někdy se to zdá jako nadlidský úkol.

Aby toho nebylo málo, je mi tak zle, že občas nejsem schopna nic jíst, natož vylézt z domu. Už jsem byla i v nemocnici na kapačkách a všechno zůstalo jen na manželovi. Naštěstí je úžasný a věnuje se synovi, jak jen může. Ale vidím, že je unavený. Už není nejmladší, směje se (je o dvanáct let starší) a občas mu schází elán. 

A to je další důvod, proč jsme se rozhodli tak, jak jsme se rozhodli. Každý rok je znát a čím déle budeme druhé dítě odkládat, tím to bude horší.

Ale věříme, že se nám naše rozhodnutí v dobrém vrátí. Že se o nás naši potomci postarají, a jednou převezmou žezlo, až budeme staří. Tak, jak to bývalo kdysi.“

Čtěte také:

Reklama