Bulvár

Dříve jsem přežívala, teď začínám žít


Milá Ženo-in,

nedá mi nereagovat na tvůj článek „Cesta z města“ a chtěla bych se s tebou podělit o mou zkušenost…

Jako jednadvacetiletá jsem potkala báječného muže… troufám si říct, že naše setkání bylo řízeno něčím nadpřirozeným. Najednou bylo všechno jiné. Byl pozorný, milý, chápající, něžný, milující… ani vzdálenost, která nás dělila, nemohla uhasit lásku, kterou jsme prožívali. Bydlel od našeho města 200 km v malebné středočeské vesničce.

Po 1,5 roce jsem neplánovaně otěhotněla… trochu nás to oba zaskočilo. Nebylo to žádné romantické oznámení „Miláčku, budeme mít miminko“, ale i tak to nebyla situace, která nás rozmrzela… jen jsme oba věděli, že je potřeba udělat spoustu rozhodnutí, která našemu děťátku zajistí domov.

A právě v tu dobu padlo rozhodnutí, kterého jsem snad milionkrát litovala…PŘESTĚHOVALA JSEM SE NA VESNICI.

Ano, vesnička to je opravdu malebná, obyvatelé milí, vstřícní… no ale…

Vybudovali jsem si v patře domku u rodičů přítele útulný byteček, do kterého jsme jednoho krásného letního dne přinesli z porodnice našeho novorozeného syna a začal kolotoč… z těch milých a vstřícných lidí se postupem času stali ti nejneslušnější vesničani…

A rodina přítele??? To snad bylo ještě horší, najednou měli všichni pocit, že nejsme schopní se postarat nejen o sebe, ale i o toho malého človíčka. Každý chtěl pomáhat v každou denní, a co hůř, i v noční hodinu. Přestali respektovat naše soukromí, má skorotchyně navštěvovala naši ložnici i v době, kdy jsme spali….

Ještě dnes závidím maminkám v noci spící děťátko, to naše v noci nespalo vůbec, dožadovalo se mléka, a protože mámin prs a náruč byla ta nej, tak v téhle poloze vydrželo i pár hodin… No ovšem to bylo v tom lepším případě. V tom horším chtěl tohle vše doplnit  kulturním programem a my jako rodiče jsme byli hlavní hvězdy…

Po takhle náročné noci jsem byla ráda, že usnul na chviličku během dne, kdy já jsem mohla odjet se sladce spícím miminkem na nákup. Zaparkovala jsem sotva 3-týdenní miminko v obchodě a po návratu jsem našla prázdný kočárek a náš syn šel z ruky do ruky. Každá prodavačka si ho chtěla pochovat a tomu všemu velela má švagrová, která v konzumu pracovala… dvakrát se mu to nelíbilo a dával to hlasitě najevo…

Nebudu popisovat, jak jsem se cítila, jak moc jsem s tím nesouhlasila, jak moc jsem chtěla bojovat a jak rychle mě opouštěly síly...

No ano, můj příběh by mohl nekonečně pokračovat ve výčtu událostí, situací a momentů, za které jsem postupem času tu malebnou vesničku a ty milý vesničany začala nenávidět.

Ale zase se něco stalo… protože jsem od přírody bojovník, který se jen tak lehce nevzdá, tak jsem sebrala poslední síly a...

Dnes jsem ve vesničce 6. rokem, stavíme baráček, máme báječné  5ti leté dítě, ten báječný chlap, kterého jsem před skoro 8 lety poznala, se stal mým manželem, je pořád tak báječný, milý, pozorný, i když už dnes rozumnější, dospělejší a vždy mi byl a je oporou…

A já??? Dnes už vím, že i když vymře i ten poslední domorodec a já tam budu 120 let, tak pořád budu náplava, že lidé jsou tak drzí, jak jim člověk dovolí, že není jen jeden konzum, že jsem DOSPĚLÁ a svéprávná, že můžu říct NE. Na vesnici oproti městu člověk ztrácí anonymitu, že všechno má i své světlé stránky a vůbec… bylo to strašné období, ale díky za něj. Byl to další krok v životě, další zkušenost, dnes bych spoustu věcí udělala jinak, ale to vím dnes. Ano, někdy stále řeším, jestli jsem se rozhodla správně, nevím, doufám, že ano. Vše ukáže čas.

A po městě se mi pořád stýská, jen dnes už bych v něm nemohla a neuměla žít. Cítím se, jako když vytrhnete strom a přesadíte jinam…kořeny jsem nechala v rodném městě a jen stěží se mi v novém prostředí žije… do teď jsem jen přežívala, ale dnes vím, že pomalu začínám žít!

 

S pozdravem tvá věrná čtenářka

Lenka


Milá Lenko,
kořeny se vytrhnout nedají, také proč, ale je vidět, že jste mnoho věcí přehodnotila a že jste se naučila s místními žít. Člověk musí mít svou hrdost, ale jistá dávka pokory také neuškodí. A já myslím, že jste našla tu správnou rovnováhu.
   
18.10.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [3] Janinas [*]

    Mě trvalo deset let než jsem si zvykla žít ve městě. Pocházím z vesnice a nejvíc mi chyběla zahrada a klid. Teď máme zahrádku deset minut od bytu a jsem konečně šťastná.

    superkarma: 0 18.10.2006, 20:37:53
  2. avatar
    [2] edith1975 [*]

    Přeji mnoho , s tou náplavou souhlasím. Také mi to dali lidi znát, ale jsme tu už 7 let a je to lepší a lepší

    superkarma: 0 18.10.2006, 17:51:23
  3. avatar
    [1] danca79 [*]

    superkarma: 0 18.10.2006, 16:50:36

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme