Jste-li z Prahy a okolí, možná znáte vyhlášené koupaliště ve Lhotě u Staré Boleslavi. Na místě pokáceného lesa se začal těžit písek už v roce 1965.

A já to všechno pamatuju. Už první vybagrovanou díru. Naše rodina postavila ve 30. letech minulého století v chatové oblasti vedle vesnice zděnou chatu, kde jsem trávila všechny prázdniny od 7 do 20 let. Koupání tady bylo v průběhu těžby písku zakázané – ale znáte to: Nejdříve my, chataři a mladí vesničané, posléze se začali sjíždět i lidé z okolí a v průběhu 20. let se stalo „jezero“ pojmem. Rozrostlo se do úctyhodných rozměrů a získalo oficiální statut. Vedle oploceného pozemku postavili velké parkoviště a začalo se vybírat vstupné. Na nejslunnější straně byla založena, ještě za totality, první veřejná nudistická pláž na našem území.

Zalesněné pobřeží se začalo plnit stánky, některými na části „normální“, jinými na té nudistické. Prodavači vždy oblečení – hosté „míchaní“. Postupně se nudisté rozšířili ještě o jednu stranu jezera.

Když jsem začala chodit se současným přítelem a poprvé ho vzala k „jezeru“ v horkém letním dni, všiml si, že kousek od místa, kde mám v úmyslu položit deku, jsou naháči.

„Co kdybychom šli tam?“ prohodil.
„No já nevím, nikdy jsme tam nechodili… to víš, s dětmi a tak…“ odpověděla jsem.
„Ale teď tu děti nemáš, já to taky nikdy nezkusil – tak jdem  do toho, ne?“

A šli jsme. Prostě z recese. Na krajíček, hned za plot. Zas takový odvaz, jak jsem si představovala, to nebyl. Všichni na „stejné lodi“. A k tomu klídek, pohoda, žádné vřeštící dětičky a zkalená voda od jejich dovádění.  A hlavně mnohem méně lidí než před parkovištěm, kde se nalézalo „jádro“ nudistické pláže.

A tak jsme tam začali chodit pravidelně. Pravda, někdy mi vadilo, že se na „našem“ poněkud odlehlém místě objevili oblečení puberťáci (proč asi). Postupem let se zde začali míchat oblečení a neoblečení. Z toho jsem neměla dobrý pocit. Když nebylo narváno, zvolili jsme „nahatější“ místo, kde se nalézaly též stánky a my si chtěli dát pití a jídlo.

Ke stánkům jsme chodili zásadně oblečení. Přišlo mi totiž směšné až trapné (ortodoxní nudisté prominou), když stojíte ve frontě, nebo sedíte u stolu na lavici, cpete se klobásou, pijete pivo - a jste nahatí. Komičtí mi přišli i muži, kteří měli jenom na boku ledvinku, na očích brýle a v ruce mobil.

Pracovali jsme tehdy s přítelem v jedné firmě a vždycky si tak říkali, že když u nudistů potkáme nějaké známé, nebo, nedej Bože, nadřízené - bude to setkání přinejmenším trošku rozpačité. Cizí jsou cizí, ale ti ostatní  – to je něco jiného.

No a pak se to stalo

Jeden ze stánků byl pár kroků od nás, dostali jsme chuť na pivo a rozhodli se pro ně dojít. Proč se oblékat, když si nápoj chceme vzít na deku, že? Tak jsme šli (poprvé!) „jen tak“. Ve stánku pivo došlo. Co teď? Další byl docela daleko. Půjdeme si na deku pro oblečení – nepůjdeme….? No a co, jednou to přežijeme. A šli jsme rovnou. Už jsme byli téměř u cíle, když tu slyšíme volání.

Otočíme se a vidíme naši kolegyni z práce. Pusu od ucha k uchu, neboť se radovala, že má na sobě pareo a že to „vychytala“. Její přítel, ten, který na mě hulákal, byl nahý a očividně mu to nevadilo. Na rozdíl od toho mého. Sedli jsme si ke stolu, dali pivo a snažili se nenuceně konverzovat. Nejlíp to šlo naší kolegyni.

Když jsme se začali loučit, přítel si nenápadně naslepo pod stolem připnul k pasu ledvinku tak, aby nebylo na příslušné místo vidět. Vstali jsme a kolegynin bodrý přítel mu ji začal okamžitě upravovat: „Máš to zkroucený…“ pravil.  

Dál snad nebudu pokračovat… vím ale, že od té doby zásadně „za nudisty“ (no, my tyto pláže označujeme v soukromí trošku jinak, ale to se asi nehodí publikovat) ležíme na pláži a přemisťujeme se do vody a z vody. Nic víc. A od té doby, co jsem příteli sdělila, že na tuto nudapláž chodí i jeden z mých exmilenců, nenamítá už ani nic proti tomu, že chodíme zase mezi oblečené.

A já jsem ráda. Víte, přece jen už se necítím jako před léty a přiznám se, že pěkně střižené plavky v celku či tankiny leccos skryjí, ačkoliv mi to zástupkyně šéfa Klárka vymlouvala ve smyslu, jakože jsem k sobě příliš kritická.

A teď se podívejte, proč vlastně tento článek vznikl. Přítel totiž zapomněl vyhodit vstupenku a poprvé ji otočil na rub:

nuda

nuda

Tak co, pobavila vás taky ta poslední věta? Nás moc!!!

Čtěte také:

Reklama