Dnes slaví jedna z nejslavnějších českých zpěvaček, Lucie Bílá, své jednapadesáté narozeniny. Zítra nabídne Česká televize premiéru dokumentárního filmu režisérky Terezy Kopáčové, která uplynulých dvanáct měsíců sledovala Lucii Bílou v jejím profesním i osobním životě, v období, které přineslo nejeden těžký okamžik. My jsme byli na předpremiéře a zeptali se Lucie i Terezy na pár otázek k velmi vyvedenému a neskutečně otevřenému dokumentu.

Dokument Terezy Kopáčové začíná pohledem do zákulisí velkolepého narozeninového koncertu Lucie Bílé v Bratislavě. Slovenské publikum ji za něj oslavuje, v Česku se jí dostane okamžitě nemilosrdné kritiky. I přesto, že je tak ostrými mediálními útoky silně dotčena, profesionálně zvládá další oficiality u příležitosti oslav svého jubilea i uvedení nové desky. Upne se k největšímu pražskému koncertu, kterým se chce obhájit. Ale přijde ještě větší rána, když v den D poprvé pozná noční můru všech zpěváků – neschopnost vystoupit kvůli hlasové indispozici.

Na promítání pro novináře nám Lucie Bílá odpověděla na pár otázek:

f

Lucie, co pro vás bylo na celém natáčení nejtěžší? Bylo to množství lidí ze štábu, nedostatek soukromí, nebo něco jiného?
Měla jsem trochu honičku s tím, abych některé věci vůbec zvládla ustát a ještě k tomu navíc přišla kamera a velký štáb. Při takovém natáčení není jen jedna kamera, ale doma mě přepadlo třeba 7 lidí, a když kolem sebe už tak máte tým 7 lidí, který je s vámi pořád, tak je to dohromady trošku na nervy. Ale stálo to za to! Jsem za to ráda a pak už jsem si na to zvykla a vlastně to ani nevnímala. Terezka Kopáčová byla vůči mně velmi tolerantní a citlivá, takže nám to spolu šlo. Myslím si, že bychom klidně mohly točit Peklo 2. (mrknutí na Terezu, která se tomu směje)

Stalo se vám někdy během celé doby natáčení, že jste jej odmítla? Že jste byla v takovém rozpoložení, že jste točit jednoznačně nechtěla?
Jsem člověk, který se rád dělí o hezké věci, a když se děje něco ošklivého, tak si to ráda vyžírám sama. Pak se k tomu akorát někdy přiznám, když už je zažehnáno. Samozřejmě jsem se snažila štáb k sobě pustit téměř vždycky.

Byly chvilky, které jsem si musela ustát sama, anebo se občas děly věci tak, že než se domluvil štáb a kamery, tak nám nějaká zajímavá chvilka utekla. Což je škoda, protože tam bylo spoustu krásných velkých, silných momentů. Ale i tak, když se na to podívám dnes, kdy jsem to viděla potřetí, ale poprvé načisto se všemi efekty, tak musím říct, že jsem si to užila a už se na to umím podívat i jako divák a nejen jako ten člověk, o kterém to je. Myslím, že ten film má co říct. Hlavně je dobrý proto, ne že je o Lucii Bílé, ale proto, aby si skrze tento dokumentární film lidé uvědomili, jak to my, co máme toto veřejné povolání, nemáme vůbec jednoduchý. Málokdo si uvědomí, co je za tím vším, za kytkami, potleskem a pozlátkem. To pozlátko je jenom malá odměna, ale jinak je to mravenčí práce a je to někdy opravdu PEKLO, přesně tak, jak říká název dokumentu.

Zajímala by mě ještě jedna věc, co vám víc ubližuje a zda vůbec – bulvární články, nebo komentáře pod nimi? Čtete je vůbec?
Já mám pocit, že mi neubližují ani média a ani komentáře, mě ubližuje jedině můj přístup. Když já to nevydržím a podívám se na všechny ty články, a když si pak přečtu i komentáře, tak si vlastně střílím vlastňáka sama. Mediální život nemá nic společného s mým životem.

Můj mediální obrázek je něco, co vůbec nejsem já a nemůžu tomu věřit, protože kdybych uvěřila, tak bych se musela zahrabat deset metrů hluboko do země. Pro mě je důležitý, že mám plný koncerty a že jsou pořád lidé, kteří si mě hledají, a okolo sebe mám ten správný tým lidí. I v dokumentu je vidět, jaký mám letitý kamarádky, které jsou se mnou celý život. Jedna z nich se mnou dokonce jezdila v kočárku. V tom je má jistota – v těch obyčejných krásných lidech, které já miluji a jsou pro mě podstatný, na rozdíl od toho, co o mě napíše nějaký novinář.

Mimochodem, než jsem došla do téhle místnosti, tak mi tři novináři řekli, že se mi moc omlouvají, ale že jdou dokument vstřebat domů, že to pro ně byl velký zážitek a že o mě už nic špatného nenapíšou. Takže je dokument zároveň takový očišťující. Strašně se mi líbila i paní střihačka, která stříhala dokument a nikdy předtím mě neviděla, a když jsme se poprvé setkaly, řekla mi: „Jsme kamarádky, ty to ještě nevíš, ale jsme kamarádky, protože já jsem s tebou strávila 4 měsíce života a mám tě ráda“. Bude hezké, jestli tohle vzbudí v lidech dokument Nebe, Peklo, Lucie, že uvidí, jaká jsem silná baba – pitbull a hlavně, že nemyslím nic špatně.  Dělám chyby, každý dělá chyby, ale jsem tu pro lidi a doufám, že je to z dokumentu znát.

rozhovor

Co k tomu dodala režisérka dokumentu?

Terezo, a co bylo pro vás na natáčení dokumentu nejtěžší? Byl to ten určitý shon, který jejímu životu vládne, nebo něco jiného?
Zrovna její rychlý životní styl a přejíždění, to jsme si natrénovali kdysi, to už umíme, ale spíš bylo těžké dostat se na tu dřeň. Netvrdím, že se nám to úplně povedlo, protože Lucie už je na kameru tak zvyklá, že i když jsem jí zakázala dívat se do kamery, stejně se to tam často objeví. Okolo toho jsme se trochu chytly, protože vůbec nechápala, co po ní chci, protože tohle je její způsob komunikace a já chtěla, aby to bylo spíš autentický. Ona je ovšem takový profesionál a je tak zkušená, že je její sebereprezentace pořád přítomná a já stále doufala, že chytneme i nějaké situace, které jsou pravé, lidé je neznají a pro dokument budou cenné.

Chvilkama se to povedlo, ale pak mi Lucie přiznala u kauzy s Radkem Bangou, (celé vysvětlení se objeví v dokumentu, pozn. redakce) že byla úplně v háji, a naprosto rozklepaná a všechno to špatně snášela, což na kameru nedala znát a reagovala velice racionálně. Nelíbilo se jí, že do ní moc šiju, ale já jsem jí říkala, proč to všechno, co prožívala, neukázala, ale ona mi na to řekla, a to má vlastně pravdu, že kdyby to všechno pustila ven, že by se neudržela a sesypala se, což si před dvojákem koncertů nemohla dovolit. Osobně si myslím, že kdyby lidé viděli to, co to s ní ve skutečnosti dělá, tak by to bylo ještě cennější. To, co s ní dělají všechny ty kauzy a zrovna u kauzy „Banga“ bylo evidentní, že v tom byla naprosto nevinně. Ona zjevně odpovídala na úplně jinou otázku a novináři to zneužili. Oni si vlastně myslí, že píšou o nějaké virtuální věci, a že když to téma zkreslí, že se nic neděje. Nedochází jim, že se dotýkají hlubokých emocí toho určitého člověka

Jak dlouho probíhá příprava na takový dokument, tedy pokud je nějaká vůbec potřeba?
Příprava nebyla vůbec žádná, protože  i když znám Lucii i showbyznys, tak jsme vůbec nevěděly, co se bude dít, jak budou určité akce probíhat a jak bude celý ten rok vypadat. Takže jsme šli opravdu z „mosta do prosta“, holt jsme museli chytat toho, u čeho jsme byly, a samozřejmě nám hodně zajímavých momentů uteklo. To by s ní musela být kamera stále. Z některých situací, které jsme prošvihli, jsem byla až zoufalá, ale zrovna u těch mi Lucie řekla, že je ráda, že jsme je nenatočili. Jen proto mě trápilo, že člověk nemohl mít všechno připravené a na tak dlouhý dokument chyběla základní stavba, protože to jednoduše nešlo naplánovat a vymyslet předem. Doufali jsme, že dny, které jsme vybrali na natáčení, budou dostatečným materiálem pro dokument. Kamery a štáb je totiž nutné objednat dopředu a tak není možné zareagovat rychle až ve chvíli, kdy se něco děje. Tohle mě trochu stresovalo, že člověk některé vzácné momenty mohl prošvihnout.

lucie

„Představovala jsem si, že to bude rok plný oslav, ale byl plný obrovských a těžkých zkoušek,“ říká Lucie Bílá. Štáb režisérky Terezy Kopáčové s ní strávil 12 měsíců, ve kterých musela zvládnout smrt maminky, tři vlastní „smrti“ mediální, největší koncert i největší průšvih své kariéry. Čím větší vzlety, tím hlubší propady. I neustálý boj se samotou, ke které se sama odsoudila. Ve filmu sama říká: „K lásce jsem si čuchla, ale opravdu jen na pět minut. Nejde to.“

„S Lucií mám dlouhý dokumentární vztah, který začal před více než dvaceti lety GENem. Dokonce jsem s kamerou byla na jedné z jejích svatebních cest. Teď už jsem dokument vážně točit nechtěla, mluvily jsme spíš o hraném filmu, protože jsem přesvědčená o jejích hereckých schopnostech. Ale nakonec se nám to nějak vymklo,“ vysvětluje vznik dokumentu režisérka Tereza Kopáčová a dodává:  „Když jsme byli s dokumentem Nebe, peklo, Lucie už ve střižně, Lucie mi psala, že bychom měli dotočit tečku, nebo raději rovnou začít druhý díl, protože lásku, co v ní tak doufala, nebo spíš už vůbec nedoufala - obojí v dokumentu našla! Byla tak šťastná. Já ale myslím, že to už vážně raději natočíme jako hraný film.“

Dokument Nebe, peklo, Lucie uvede ČT1 v sobotu 8. dubna od 21.10 hod.

dd

Osobní hodnocení dokumentu:

Na novinářskou projekci jsem vzala svoji maminku, která má, stejně jako já, Lucii ráda. Dokument je opravdu velice otevřený a Lucie se tam ukáže často naprosto „nahá“ a odkryje mnoho ze svého života, co jste možná ještě neslyšely a ani nikde nečetly. Jsou věci, o kterých promluvila a vy možná na konci zjistíte, že je vám ještě sympatičtější, anebo dokonce odhodíte despekt s kterým jste se na ní dodnes dívaly. Dokázat to, co zvládla v téhle republice ona, to se ještě nikomu nepovedlo a říká se, že nenávist si lidé musí zasloužit a ono nejlépe funguje, když jste úspěšní a lidé vám závidí. Jen možná není co, když se odkryje i ta stinná stránka. Dokument vám určitě doporučuji zhlédnout.

Reklama