Čtenářka cicinka má za sebou pěkný dramatický návrat z Bílých Karpat domů. Nakonec všechno skoro dobře dopadne.

Přeju všem pěkný den a napíšu Vám jak to se mnou je. :-)
Zimu jako pocit tepla ráda nemám. jsem hodně zimomřivá a neustále se doma choulím ve svetru a tlustých ponožkách. Jen když manžel pořádně roztopí kamna, že je doma 26 stupňů, tak to si lebedím. Zimu jako roční období až tak nezavrhuji. Každé roční období je něčím krásné. Jen mi na té zimě vadí, že se musíme stále navlékat. Mám zřejmě takový ten nedostatečný krevní oběh, takže hnedle mám zmrzlé nohy a ruce. Ještě, když jsem vodila své kluky za ručičku, tak jsem se u nich ohřívala :-) Měli krásně teplé ručičky a rukavice ani nepotřebovali. Nejvíc jsem trpěla, když jsem jako mladá holčina dojížděla do Prahy do školy a do zaměstnání a čekávala na autobus. To jsem ty nohy ani necítila, jak jsem vymrzla.

Zimní sporty ráda mám, nejvíc asi bruslení. Po letech jsem si koupila nové brusle, tak je tu super. Vejdou se mi tam hooodně tlusté ponožky. Vzpomínám na zimu asi tak před čtyřmi lety, kdy tady u nás zamrzl velký rybník a byl jako zrcadlo. Krásně se na něm bruslilo. Horší to bylo, když pak napadl sníh. Ale i v tom napadaném se bruslilo super. Dokonce jsem si troufla na brusle jako těhotná. Ale byla jsem v takové křeči, že jsem si dala dvě kolečka a raději přestala. Co kdyby že? Lyžování bohužel neprovozujeme. Jednak mi to nikdy moc nešlo. Právě jsem byla pořád zmrzlá, takže žádné hezké chvilky. A dnes je to pro nás o financích.

Iglú jsem ještě nestavěla. Ale naši kluci se vloni vyřádili. Přesné iglú to sice není, ale ze sněhu ano.  Přikládám fotku staršího syna. Moc z něj vidět není.  Koukla jsem z okna jak je synek daleko a vidím jen kousek nohy, sem tam se zatřepající. Zavolala jsem na něj. Pochopitelně mě neslyšel, uvnitř, ještě čepice na hlavě. Když jsem viděla jak se ta noha jen sem tam mrskne, myslela jsem, že už „dodělává“. Tak jsem se tam vrhla a volala na něj. Tak vylezl v pohodě, že jako co je?

14

 

A moje super vzpomínka na zimu? Tak to už je 18 let. Tehdy už jsem žila první vánoce se svým budoucím manželem. A ten vymyslel, že bysme o vánocích zajeli za strejdou na Moravu. Za Uherský Brod, nahoru do kopců Bílých Karpat na Vyškovec. Tehdy tam napadlo strašně moc sněhu a mokrého. Můj milý mě ujišťoval, že tam jezdí autobus. Jo jel, ale jen tam kam vyjel :-))) Takže nějaké dva kilometry jsme šli lesem pěšky. Dodneška se divím, že našel cestu.

Byli jsme tam asi čtyři dny a na Silvestra už jsem chtěla domů. Tak jsme ráno vyrazili na ten autobus. Koukáme silnice protažená, posypaná, říkáme si jak je to fajn, že autobus může přijet. Ale půl hodiny, hodinu, nic. Tak jsme se vydali pěšky mu naproti. Došli jsme až na boudu na Mikulčině vrchu, hned vedle jsou sjezdovky, kdyby to tam někdo znal. A tam nám řekli, že dole na hlavním tahu na Slovensko je zavátá silnice. A zrovna tam byl jeden závozník, který se uvolil, že nás hodí na tu hlavní a uvidíme. cestou ještě vyložil rohlíky na jiné chatě a jeli jsme. Tetelila jsem se blahem, že ten vlak stihnem.

Ale kdepak, příroda je silnější. V jednom úseku, kde byly z obou stran louky dost foukalo a silnice byla zavátá a dokonce už tam tři hodiny seděl ve škodovce pán a nemohl se vyhrabat. Tak jsme vylezli a začli mu pomáhat a roztlačovat. Fučelo děsně a tak moc, že pes, kterého jsme měli sebou, se schovával pod to auto a nikam se mu nechtělo.

Pána jsme roztlačili, sami odbruslily a dojeli na tu hlavní silnici. Skončili jsme v Bánově. Ten hodný závozník to s náma ještě chtěl objet jinudy, ale tam nás zas upozorňovali, že spadl kamion do příkopu a silnice je ucpaná. Tak jsme moc poděkovali a rozhodli se, že do vedlejší vesnice dojdeme pěšky. Cestou jsme šli kolem kolony aut, která čekala na to až tu silnici protáhnou.

Pak jsme to ještě vzali přes pole, kde bylo po kolena sněhu, bágly na zádech. Pes skákal do výšky, aby aspoň trochu viděl kam jdeme. Tehdy už jsem měla dost a chtěla jsem v tom snehu zůstat sedět. Ale můj milovaný mě do té vesnice dotáhl.

A světe div se za chvilku odněkud přifrčel autobus a mohli jsme jet na vlak. No tak vlak nám ujel o 10 minut. Bohužel. Skočili jsme do prvního co jel směrem k nám. Takže do Brna a tam zas do prvního co měl napsáno Plzeň. A to už jsme byli skoro doma. Den skončil tak, že první minuty roku 1994 jsme prožili ve vlaku ve stanici Mariánské Lázně.

Já byla šťastná, že jsme doma. Ale i tam bylo ještě vzrůšo. Měli jsme tehdy akvárium a manžel dělal školníka v soukromé škole. A tehdy poprosil jednoho, co ke škole taky patřil, zda by tam nezašel občas zatopit, aby barák nevymrzl. No asi nezašel, jelikož první co nám padlo do oka, byly mrtvé rybičky. Začali jsme jim honem ohřívat vodu, ale moc to nepomohlo. Přežil tehdy jeden velký čichavec a tzv. hadi neboli keříčkovci. Od té doby s tím mým mužským vydržím všechno. :-))
Takže zima jo, je hezká a nezavrhuju jí.

cicinka
Text nebyl redakčně upraven


Díky Cicinko za váš příspěvek. Ten návrat jsem hltal plnými doušky. Nevím, nevím, zda by ta moje potvora tohle zvládla v klidu. Obdivuji vás….

Dnešním tématem dne je:

  • Máte ráda zimu?
  • Máte ráda zimní sporty?
  • Jezdíte, běháte, skáčete na lyžích?
  • Umíte postavit iglú?
  • Máte nějakou veselou historku spojenou se zimou?

Své příběhy, úvahy, reportáže, pozvánky, videa i fotografie k tomuto tématu posílejte na e-mail:

redakce@zena-in.cz

Jako odměnu za příspěvek pošlu jedné z vás krásnou, teplou šálu a čepičku, kterou pro vás na sebe oblékla naše Klárka!

14

Reklama