V dobách, kdy bylo ještě v módě mít na telefonu záznamník, zněla moje uvítací řeč v tomto duchu: Dovolila jsem si ten luxus nebýt momentálně na telefonu, zavolejte, prosím, později. Žádná extra vynalézavá hláška to nebyla. Vzniklo to spíš pro pobavení nejbližších známých, aby to nebylo takové to suché „zanechte vzkaz“.  Nicméně pamatuji si, že už tehdy to vzbudilo určité ohlasy. Lidé si totiž moje slova nejen pamatovali, ale často na ně pak i vtipně reagovali ve svých vzkazech. Většinou mi hned v legraci naznačovali, že luxus je to teda dost velký…

 
teprve dnes si uvědomuji, že vlastně měli pravdu. A zřejmě větší, než si tehdy mysleli. Nebýt na telefonu je skutečně velký luxus. Navíc nejde jen o telefon (ať už  chytrý, nebo ten druhý). Neustále kontrolujeme email, Facebook, Instagram, brouzdáme po netu, čteme zprávy všeho druhu, posloucháme rádio jako kulisu (někdo dokonce i televizi, ke které pak neustále podvědomě těká pohledem).
 
Někdo mylně tvrdí, že u toho odpočívá, že když kouká na zábavná videa nebo čte bezduché bulvární články, relaxuje. Ale není tomu tak. Mozek jede dál. A prý je to stejné i v případě našich koníčků, které si v této době snažíme udržet: čtení, malování, atd. Ani to není to správné NICNEDĚLÁNÍ.  
 
Na jedné zajímavé přednášce, které jsem se nedávno zúčastnila, mluvili lektoři emoční inteligence o potřebě nicnedělat, resp. dělat si v hlavě PRÁZDNO. Tato na první pohled jednoduchá „činnost“ jako koukání do zeleně, na mraky či jak se říká “do blba“ je pro nás však překvapivě náročnější, než by se zdálo.

 
Nejenže na nás řve náš vnitřní kontrolor, že bychom měli něco užitečného dělat, že jsme líní a že chytáním lelků se nic nevyřeší, ale mnozí se údajně tomuto zastavení podvědomě brání, neboť se jednoduše bojí, že by začali přemýšlet, zda jsou skutečně spokojeni se svým životem.
 
Něco na tom asi bude, protože na semináři se ukázalo, že neumějí odpočívat hlavně ženy, o kterých je známo, že jim přemýšlení o jedné věci či události dokáže „obstarat program“ na dlouhé hodiny, dny i roky.  Ano, jsou to právě někteří muži, kterým zůstaly poslední zbytky pudu sebezáchovy. A jsme to my, ženy, které když je při tom jejich nicnedělání přistihneme, útočíme na ně mnohdy nepříjemnými (a zbytečnými) otázkami, co že to vlastně dělají. No nic přece!
 
Jeden z přítomných prohlásil, že jeho nejoblíbenější činností je sedět při rybaření u vody, kouřit doutník a koukat k lesu. Později se ukázalo, že je to úspěšný ředitel velké firmy a bez tohoto pravidelného dělání „prázdna“ by neunesl své pracovní břímě v takové pohodě, jako to zvládá právě on.

  • Věděli jste, že bezcílné hledění do dálky na obzor velmi prospívá také našim očím? Aspoň tak to tvrdila v rámci své přednášky na Festivalu Evolution celostní koučka Jana Pozlovská. 

Nechte se tedy, dámy, inspirovat, a zkuste také občas nicnedělat. Pokud by někoho znervózňovalo to prázdné místo v diáři, zapište si tam „nicnedělání“ a dbejte na to, aby se tam vyskytovalo opravdu hojně. Uvidíte, jak vám pak, když si uděláte v hlavě prázdno, půjde práce lépe. A možná pomine i ta bezbřehá touha ječet na svoje bližní, když je přistihnete při zahálce. 

Přečtěte si také:

Uložit

Reklama