Reklama


„Tak co? Na dovolenou?” ptá se celkem zbytečně paní Veselá, když se šourá kolem branky ke zvonici. Zrovna vytahujeme bagáž z kufru auta, takže je to celkem jasné. „No jo, to je tady celý léto,” okomentuje se značnou nevolí nový dovolenkový trend – tedy pronájem cizí chalupy za účelem týdenní rekreace. Ani jeden z nás totiž není zrovna plážový typ. Dáváme přednost lesům a pěším výletům.

A půlka dubna nám připadá nejvhodnější – může být celkem teplo a můj rostoucí břich stále ještě umožňuje jakýs takýs pohyb, aniž by to znamenalo nadměrnou únavu nebo rovnou kolaps. Je to naše poprvé, tak jsme sami zvědaví.



 

Chalupa nás naprosto uchvátí. Zejména přítomnost pravé vyhřívané pece jako z pohádek o líném Honzovi je zárukou, že náš pobyt se ponese v převážně odpočinkovém duchu. Však už to oba drahnou dobu potřebujeme.


Vesnice je malá, zapadlá, takřka neobydlená. Těch pár starousedlíků si nás celkem nevšímá. Vyjma paní Veselé pochopitelně. To je taková místní rarita. Třikrát denně se ta dobrá žena pomalým tempem přesunuje ke zvonici, aby odzvonila budíček, poledne a klekání, každý den v jinou dobu – tedy alespoň nám se za ten týden její časový systém odhalit nepodařilo.

Podnikáme pár výletů v nejbližším okolí, na dvacetikilometrové výšlapy už si netroufám, krátíme tedy na polovinu. I tak se nám jednou podařilo uvíznout ve vísce bez dopravního spojení, protože jsem špatně rozvrhla svoje síly. Ale nakonec všechno dobře dopadlo.

Zjišťuji, že miminko si moje delší chození vyloženě zamilovalo. Během pěších výletů je až zádumčivě klidné, zato večer před spaním kope fotbalovou ligu. Kouzlo bude asi v tom pravidelném pohupování. A možná ho uklidňuje i pravidelný přínos chladivé pochoutky do jeho blízkosti – nanuky a zmrzlina obecně jsou totiž momentálně číslo jedna mých neustále se měnících těhotenských chutí.

Abychom neztratili kontakt s civilizací nadobro, vyjíždíme za pomoci řídkých autobusových spojů do okolních městysů. Písek je fajn, Bechyně má něco do sebe i za deštivého počasí, Týn nad Vltavou je však velkým zklamáním. Tři hodiny vyhrazené na jeho prohlídku se ukazují jako vyložená ztráta času. Podruhé už ho vidět nemusíme.

Během dovolené také stanovuji prozatímního a trošku překvapivého vítěze mé soukromé soutěže o nejlepší nealkoholické pivo. Značku prozradit nemohu, protože by to asi byla nePLAcená reklama, ale mně moc chuTná, až podmANivě. A asi ho vychvaluju příliš okatě, protože Stvořitel ze své poslední výpravy do místního konzumu přináší rovnou čtyři láhve. Prý jako originální suvenýr.

Hezké to bylo. Pro mě je příjemné především zjištění, že vydržím osm dní v kuse a takřka o samotě s mužem (ještě ke všemu svým vlastním), aniž bychom si výrazně lezli na nervy, ba naopak si to oba docela užíváme. Jak dlouho to ještě takhle může vydržet? Do první probdělé noci řvoucího miminka?

Návrat do všednodennosti je ránou mezi oči. Po příjezdu do Prahy na nás sedá podovolenková deprese a nemá se k ústupu. Druhý den v zaměstnání navíc zjišťuji, že neplánovaně (a tudíž náhle) odešel z procesu můj kancelářský kolega, takže objem práce se zvyšuje a s ní i požadavky na pracovní tempo. Chvilku si pohrávám s kacířskou myšlenkou na neschopenku nebo alespoň zkrácený úvazek. Ale na další přílišné rozjímání nakonec není moc času.


Vzhůru do práce! A radostně!