Je mi strašně smutno. Před několika dny jsme se vrátili z dovolené a najednou je všechno jinak, než bylo dřív.

 

Ale musím to vzít po pořádku.

 

Mám dvě děti – dcery ve věku 11 a 7 let, se kterými jsem již několik let žila sama. Manželství skončilo rozvodem. Letos v zimě jsem konečně potkala muže, se kterým mi bylo opravdu fajn. Po nějaké době jsem ho seznámila i se svými dcerami a ty si ho hned nesmírně oblíbily. Přímo na něm visí. Možná to bude tím, že jejich vlastní otec se o ně nijak zvlášť nezajímá, a tak přilnuly k mému příteli.

 

Pravda je, že on to s nimi opravdu umí. Neustále pro ně vymýšlí nějakou zábavu, hraje si s nimi, je samá legrace. A to se dětem líbí.

 

Když jsme si naplánovali společnou dovolenou, moc jsem se těšila. Několik let jsem jezdila s dcerami vždycky sama, a tak jsem se nemohla dočkat, až si budeme všichni společně dva týdny užívat. Říkala jsem si, že pak by se k nám Honza mohl už i nastěhovat. Před tím to fungovalo tak, že zůstal třeba na víkend a občas přišel i několikrát v týdnu na návštěvu.

 

Jenže na dovolené se to všechno nějak pokazilo. Ne v jeho vzájemném vztahu k dětem – tam je všechno v pořádku, ale mezi námi dvěma.

 

Začalo to hned druhý den po příjezdu, kdy najednou zmlknul a skoro se mnou nemluvil. Byla jsem zmatená, protože jsem netušila, co se mohlo stát, až jsem z něj dostala, že se mu nelíbilo, když jsme přišli do restaurace, že holky byly zpočátku trochu hlučnější a chvíli mi trvalo, než jsem je zklidnila. Doslova mi řekl, že se za mě styděl, jak si nevím rady se svými dětmi. A to se mě dotklo.

 

Děti jsou děti. A nejsou na klíček a občas chvíli trvá, než poslechnou. Snad to taky znáte. Ale pro Honzu to byla natolik zásadní situace, že mu stálo za to kvůli tomu přestat mluvit.

 

Večer, když holky usnuly, myslela jsem, že se třeba nějak udobříme, vždyť to byla prkotina, ale on byl jak z kusu ledu. Přišlo mi to strašně líto. Tak jsem se těšila, že si poprvé po letech užiju krásnou dovolenou, a místo toho se koukám na nafouknutý obličej.

 

A pak se to už odvíjelo jedno od druhého. K holkám se po celou dobu choval přímo ukázkově, vymýšlel hry, když bylo hezky, blbli ve vodě… Ke mně byl odtažitý. Pořád mě tak nějak divně pozoroval, jakoby jsem se mu najednou přestala líbit. Nevím. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že nic. Ale vždycky to říkal tak nějak významně, jakože když na to nedokážu přijít sama, tak nemá cenu o tom mluvit.

 

Až na krátké chvilky, kdy jsem si myslela, že už je všechno v normálu, tak proběhla celá dovolená. Byla jsem napnutá jak struna, pořád jsem se hlídala. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. A mluvit o tom se mnou nechtěl.

 

Po návratu zatím funguje vše jako dřív. Chodí k nám, s holkama si rozumí, už spolu zase i spíme (to jsme neměli po celých 14 dní) a vypadá to, že se to zase urovná. Ale já nějak nevím. Jsem z něj zmatená. Nechápu, co to jeho chování na dovolené mělo znamenat. Připadá mi, že je nějaký nevyrovnaný a hledá problémy tam, kde nejsou. A nejsem si jistá, že podobné nálady budu schopná v budoucnu snášet. Spíš ne.

 

Přemýšlím o rozchodu. A cítím se jak v pasti. Holky na něm visí, už se začaly vyptávat, jestli s námi bude Honza bydlet. A já bych jim měla říct, že už k nám nebude vůbec chodit. Nedovedu si představit, jak by na to zareagovaly. Určitě by je to strašně ranilo. Honza s rozchodem taky nepočítá, začal se chovat už v pohodě. Ale já na ty dva týdny, které jsem s ním prožila den co den, nějak nemůžu zapomenout. Musím na to pořád myslet a přiznám se, že nevím, co s tím. Třeba o nic nešlo, třeba to bylo tím, že jsme spolu byli úplně poprvé takhle hodně dohromady. Ale nemůžu si pomoci. Bliká mi v hlavě nějaké varovné světýlko. A já se na jednu stranu rozejít chci a na druhou si nejsem jistá, jestli by to nebylo unáhlené rozhodnutí. Chtěla jsem si s ním promluvit, ale on se na téma dovolená nechce už vůbec bavit. 

 

 

 

Reklama