Ani si neumíte představit, kolikrát jsem si za ten zážitky nabitý týden na vás vzpomněla. „Tak tohle, to jim rozhodně povyprávím,“ byla nejčastější věta, kterou jsem si v duchu říkala...

Na úvod – byla to snad nejhezčí dovolená v mém životě!

A taky nejbarvitější a na zážitky rozhodně nejbohatší!

Však se vás taky chystám zásobovat poměrně dost dlouho…

Jistota je jistota – nebo ne?

Základní rozdíl v plánovaní cesty do Říma, nebo vlastně kamkoli, mezi Lvem s asc. v Panně a Lvem s asc. v Beranu, byl velice zřetelný ještě na rodné hroudě.

Zatímco já potřebuji alespoň nějakou jistotu, Radek je hrdým razitelem hesla „krize se řeší, až nastane“.

Ne, děkuji, nechci v jednu ráno poletovat po italské metropoli s kartáčkem na zuby v ruce a hledat, kde spočinu.

I „žvýkala“ jsem ho tak dlouho, až mi povolil zajistit ubytování alespoň na první noc.

Na internetu se mi nabízelo mnoho možností a útulných míst v pestré škále cenového rozpětí.

Zvolila jsem pohodlí za rozumnou cenu. Zlatý střed.

Ačkoli s ohledem na kurz eura více zlatý nežli střed.

Apartmán OTA Celio, Via San Giovanni in Laterano 250

Vyplnila jsem všechna políčka, opsala poctivě Radkovu kartu, jsa ujištěna, že celý akt slouží pouze pro ověření platbyschopnosti objednavatele.

Spokojena, že po příjezdu hupneme rovnou pod sprchu a do postele, jsem věc přestala řešit.

„Doufám, že mi teď někdo vyplundruje kartu,“ ohodnotil Radek mou snahu.

„Píšou tu, že ti nic nestrhnou.“

„Psát mohou.“

Tři tunely v pohodě vydržím, čtyři NE!

Vyjížděli jsme za deště a o dvě hodiny později jsme na něj jen nostalgicky vzpomínali. I přes vedro nám ale cesta ubíhala příjemně.

Pochopitelně jsem naše zápěstí opatřila ochrannými runami pro cestování. Konkrétně runou Algiz a Reido.

Scenérie Alpských velikánů je vskutku ohromující. Žasla jsem. Chvílemi jsem zapomínala, že můj partner řídí auto ve vysoké rychlosti, a tak není schopen reagovat na moje „Ježiši, podívej se tady – a koukej, tohle je ale nádhera!“

v

Zareagoval maličko později a maličko na něco jiného.

„Miláčku, nechceš si zdřímnout?“

„Jak bych mohla při té nádheře?“

„No, tak třeba jestli nejsi unavená.“

„Nejsem unavená, jsem ohromená a chci se kochat.“

„Já jenom, že tady jsou tunely, víš, a ty máš ten problémek, jak víme.“

„Tunely vykousnu – už jsem projela statečně i strahovský.“

„Tyhle tunely vedou pod Alpami.“

„No a co?“

„Některé měří osm i deset kilometrů.“

„??!!!!!!!!“

n

Čtyřkilometrový jsem prodýchala. Sedm kilometrů pod horami v uzavřeném prostoru jsem přežila díky Radkovu velice praktickému vyprávění o jeho dětství a v desetikilometrovém jsem plakala.

Později jsem vyla a nakonec na odpočívadle decentně blinkala.

Řím zamete i s navigací

„Jak že se jmenuje ta ulice, kde je ten hotel?“

„Via San Giovanni in Laterano 250, první patro, výhled na kostel ze 4. století, miláčku.“

„Ta ulice v navigaci není. Jak se jmenuje ten kostel?“

„San Giovanni, založil ho Konstantin veliký. To byl...“

„...dobrý, stačí, jedu šestnáct hodin, rád si to poslechnu ráno.“

Brzy to bylo sedmnáct hodin.

h„A nekoupíme raději mapu, Ráďo? Je jedna pryč...

„Koupíme mapu, a jestli tu ulici nenajdem, najdem jiný ubytování.“

Což o to, ulici i číslo vchodu jsme s mapou úspěšně našli, ale apartmán toho jména se na ní jaksi nenacházel…

„To je bezvadný.“

Díval se na mě a bylo patrné, že myšlenky zločince na sebe mohou vzít i reálnější podobu, než je americký seriál.

„To se vysvětlí Radku... Já... tam zavolám...“

Reputaci jsem si rozhovorem v angličtině s mužem na druhé straně aparátu nevylepšila.

Na této adrese nám rozhodně nikdo ubytování neposkytne. Howk.

„Nebreč, prosim tě. Tady je hotelů…“

Po té, co jsme navštívili asi pět recepcí, a pokaždé odcházeli s informací, že je beznadějně „full“, jsme konečně uspěli.

I když... co myslíte, že je tohle?

k

Hotel, nebo bordel?

Řeknu vám to příště. A to je teprve začátek!! :-)))

Reklama