Nemohu začít jinak, než vzpomínkou na to, co říkal kněz dětem i rodičům na bohoslužbě. „Dovolená není odvozena od toho, že všechno je dovoleno… “ „Prázdniny nejsou odvozeny od prázdnoty… “ Ať je to dovolená pro pracující či prázdniny pro studenty – měl by to být čas, kdy máme prostor k tomu dělat to, na co za normálních podmínek nemáme čas. Takže to může být jak pasivní způsob, tak i ten aktivní.

 

Sama za sebe mohu říct, že mám pocit, že můj běžný život je dost aktivní, takže by mělo nastat období pasivního činění. To mě ale neláká – ne, že bych neměla ráda moře, ale stejně bych u něj nebyla schopna ležet a spíš bych měla chuť vyrazit na nějakou tůru či poznávací akci. A podle toho jsem uzpůsobila i mé dvě dovolenkové akce, se kterými bych vás ráda ve stručnosti seznámila.

 

První dovolenou jsem měla v polovině června – vyrazila jsem s kamarádkou na deset dní do Londýna. Ne s cestovní kanceláři. Objednaly jsme si letenky, vypůjčily si mapu a průvodce v knihovně a vydaly jsme se na sever. Do země s počasím, které jsme ve škole charakterizovali slovem „cloudy“. Batoh byl tomu uzpůsobený, spousta teplých věcí a na poslední chvíli přibalené kraťasy. A ani byste nevěřili, jak se nám ty kraťasy hodily – přijely jsme do tepla, o kterém se vám v té době mohlo v ČR jen zdát (nebyly jsme lakomé a přeposlaly jsme jej i k nám a od té doby panovala i na našem území horka)! Ubytované jsme byly u kamaráda, snažily jsme se vdechnout pohodovost anglického životního stylu a mezi tím jsme poznávaly město. Je asi zbytečné vyjmenovávat všechny pamětihodnosti města. Na závěr pobytu jsme si udělaly radost a šly jsme na atrakci „London Eye“, ze které byl krásný výhled:

 

 

Pokusím se to shrnout – z této dovolené jsem se vrátila odpočatá, plná zážitků a opálená! Druhé dovolenkové dobrodružství na sebe nechalo čekat necelý měsíc po mém návratu z Anglie. Tentokrát jsem zůstala v Čechách, konkrétně ve Veverské Bítýšce, v tábořišti YMCA společně s nevidomými dětmi jako jedna z jejich vedoucích.

 

Na tomto táboře jsem byla již potřetí a tentokráte byl inspirovaný knihou K. Maye – Poklad na Stříbrném jezeře. Během etapových her, inspirovaných děním v knize, děti zachraňovaly unesené děvče, zkoušely si život na Divokém Západě (ať jízdou na divokém mustangovi, bojem s medvědicí nebo rýžováním zlata), bojovaly po indiánsku či měly úkol chránit vlastní vesnici. Tábor byl plný i dalších aktivit – besedy, koupání (v tom horku to ani jinak nešlo), sportovní den, soutěže něžností, ptačka (děti samy plní úkoly ve městě) nebo puťák, kde družinka zdolává trasu výletu podle popisu. Zážitků jsem si přivezla tolik, že řádky jednoho listu na to nestačí. Čtrnáct dní uteklo a my se loučili se slzičkami v očích se všemi, které máme rádi – ať z pohledu dospělých či dětí. Nejenom já se těším na další tábor, který mi tak nějak otevírá cestu k dětem, které umí lépe vidět srdcem!

 

A abyste nebyli ochuzeni o pohled na tábor – podívejte se na pohřeb uloveného bizona:

 

 

Osobně bych vám všem chtěla popřát, abyste se vrátili z té své dovolené tak příjemně naladěni, jako já z těch mých!   
                                                                    
bokul 


Milá bokul,
to o dětech, které vidí lépe srdcem, jste napsala moc hezky. Děkujeme za přání a ať se ten další tábor zase vydaří, děláte dobrou věc.                                              

Reklama