Také čtenářka Boros nám napsala, jak je to u nich s babičkami - jedna z nich bydlí daleko a druhá vůbec nehlídá. A Boros zavzpomínala i na svoje dětství.

Každý jsme jiný... A nikoho nepředěláme. Moc Vám děkuju za příspěvek, milá Boros, a přeju krásný den.


Když mi bylo 15, moje babička umřela. Bylo mi jí moc líto, měla jsem jí ráda. Když mi bylo 16, narodil se mi bratr. Bylo mi moc líto, že babičku nemá, a tak jsme se mu snažila jí i trošku vynahradit. Měl sice i jiné sourozence, ale všichni jsme mu byli spíš chůvy (byl o 20, 17, 16 a 14 let od nás), ale já jsem se s ním vyřádila nejvíc - nejen v hraní, ale v různých výletech, případně i v nepopulárních akcích jako například hlídání v době nemoci, chození na injekce apod. Neměl bohužel už ani druhou babičku. Když se narodily děti mně, měly a vlastně dodnes mají babičky obě. Jednu mají 400 km daleko, ale ta, dokud byly malé, jezdila jednou ročně za námi a o letních prázdninách byla velká akce - strávily u ní měsíc (babička byla učitelka a tak měla volné prázdniny). Na chatě mimo civilizaci - spokojení všichni - děti s dobrodružstvím, babička s vnoučaty (až si říkám, jaká je to odvaha jet s třemi prcky sama mimo civilizaci - ve vesnici obchod, hospoda a jediná telefonní budka, na autobus, který jezdil 3x denně, pouhé 2 km) a já, že mám trochu klidu. Brácha se taky objevil a s dětmi vyváděl podobně, jako já kdysi s ním. Teď jsou děti v pubertě, babičce pokročil věk přes 70, takže už to není měsíc, ale 3 týdny o prázdninách, babičku i děti jsme vybavili mobily, už je to trochu jiné. Zlatá máma. Doufám, že i bratr ji postupně obdaří sladkými malými vnoučaty, když ti moji 3 už odrostou.

Naproti tomu tchyni mám ve stejném městě, 20 minut pěšky a s dětmi nám nepomohla nikdy. Jasně řekla, že jsou to naše děti, takže se máme starat sami. Když jsem šla s druhým dítětem do porodnice, nepohlídala ani hodinu spícího chlapečka v kočárku, museli jsme ho vzít s sebou, když jsem potřebovala jít k lékaři, musela jsem počkat, až přijde manžel z práce, případně je vzít s sebou. Pamatuju se, jak mi tahali stehy z očního víčka a roční dítě jsem měla na klíně, když nám vyměňovali okna, chodily už větší děti do školky (ta malá byla se mnou doma), ale jeden z nás musel rovnou ze školky jít na dlouhatánskou procházku, aby ten druhý mohl doma všechno jakž takž uklidit - měli jsme tenkrát byt 48 m2 a bylo nás tam 5 (3 dny po sobě) apod. Nemůžu říct, že by je snad neměla ráda, kupovala jim spousty sladkostí (vykřikovala jsem, že k zubaři bude chodit ona), a vlastně i hraček, ale hlídat nikdy. Protože jsem chtěla, ať si děti babičku pamatují a užijí, chodili jsme k ní každou sobotu odpoledne, pokud jsem nebyla v práci. Museli jsme vždy přijít oba. Nevím, co si z toho děti pamatují, teď za ní nechodí, chodí ona k nám. Jen doufám, že já taková nebudu.

Boros

Pozn. red.: Text neprošel redakční korekturou.

Téma dnešního dne: Jak vám pomáhá babička?

  • Bydlí babička s vámi nebo nedaleko vás?
  • A pomáhá vám?
  • Pokud ano, s čím nejvíc?
  • Obešli byste se bez ní?
  • Nebo vám víc pomáhá děda?

babiNapište mi, budu se těšit! Jedna z vás získá úžasnou knížku Babičko, vyprávěj, kam se dají vpisovat babiččiny vzpomínky.

A ještě tu mám speciální dárek pro druhou z vás - dvě vstupenky v hodnotě 249 Kč na příjemný večer: Vánoční posezení s Halinou Pawlovskou, které se koná 8. prosince v 18 hodin v kině Lucerna (vstupenky budou k vyzvednutí na jméno v pokladně Lucerny půl hodiny před pořadem). To zní dobře, ne?

Na vaše příspěvky čekám do dnešních 14.30 hodin na adrese redakce@zena-in.cz, heslo je BABIČKA. Hezký den!

babi

Reklama