Nedávno jsem měla zvláštní sen. Ležela jsem v nemocnici se svojí babičkou a věděla, že umírám… Pozorovala jsem dveře a čekala, kdy se otevřou, vstoupí Smrt a řekne: „Je čas, Markéto.“ – z toho hlasu nebude cítit žádné uklidnění, žádná emoce. Bude to jen prázdný hlas, který bude tím posledním, co ve svém životě uslyším…

 

Byl to jen hloupý sen, ale přesto jsem z něj měla divný pocit.

Jako dítě jsem často přemýšlela o smrti a nikdy jsem nedokázala pochopit, že pak už nic není. Neuměla jsem si představit tu prázdnotu, nicotu a to mi naháněla hrůzu.

Nic – co je vlastně „nic“?

Něco přeci být musí, říkávala jsem si… Tma, světlo, myšlenka… Prostě cokoli, co odežene to hrozné slovo.

 

Často se dočítám, že smrt není konec… Že je jen začátkem něčeho nového, pro nás neznámého. Jistě, je to jen obyčejná domněnka bez logického vysvětlení, přesto mě svým způsobem uklidňuje.

 

Jednou se mě kdosi zeptal, zda mé přesvědčení o tom, že smrt je jen bránou do dalšího světa, dokáže zvrátit bolest a utrpení ze smrti někoho blízkého.

Ne, nedokáže.

 

Jediné, čím jsem si jistá, je, že pokud smrt přichází tam, kde má, člověk to zvládne lépe. Rychleji se dostane z pařátů bolesti, rychleji se smíří s tím, že starý člověk zemřel.

Když mi umřela babička, bolelo to. Plakala jsem, stýskalo se mi, chtěla jsem ji alespoň ještě jednou vidět… Ale kdesi v koutku duše jsem věděla, že zemřít ve dvaaosmdesáti letech je přirozené. Je to koloběh života, který čeká každého z nás.

Pokud však smrt přijde tam, kde nemá co dělat, stává se děsivým a hrůzným mořem bolesti. A takové smrti se skutečně bojím. Ne u sebe, ale u lidí, které miluji…

 

Míša byl o dva roky starší než můj syn. Byl to prima klučina, který měl díky milujícím rodičům krásné dětství. Obklopovali ho láskou, péčí a poskytli mu zázemí, které dokáže vytvořit jen skutečná rodičovská láska.

Když se Míša narodil, bylo jeho mamince čtyřicet let. V tomto věku my ženy již k mateřství přistupujeme trošičku jinak než dvacetileté maminy… Možná byl rodiči trochu rozmazlován, nicméně to byl hodný, upřímný chlapec a skutečný kamarád mého syna. Když se ti dva sešli, náš byt se rázem změnil v chaos plný smíchu, dětských her a občas i rázného zakročení nás rodičů.

 

Když jedno deštivé ráno zazvonil telefon, ani ve snu mě nenapadlo, jakou hrůzu si v dalším okamžiku (a nejen v něm) prožiji.

„Míša měl nehodu. Je mrtvý…“ Ozvalo se na druhém konci telefonu.

V tom okamžiku se pro mě zastavil svět. Přestala jsem vnímat a jediné, na co jsem myslela, bylo, že to prostě není pravda … že se tohle nestalo. Nemohlo se to stát, protože ještě před týdnem si kluci plánovali, jak si společně postaví bunkr…

 

Smrt si prostě nevybírá. Nedá se uplatit, nedá se přemluvit, nemůžeme s ní obchodovat…

A přestože (nebo snad právě proto?) je smrt provázena bolestí a životním utrpením, je jakýmsi magnetem pro lidskou zvědavost.

Nekonečné otázky, představy, touha po zjištění, co je za branami smrti.

 

Na obyčejné zvědavosti a dedukcích není nic zlého. Jsme lidé a toužíme pochopit nepochopitelné, poznat nepoznané…

Ale i zvědavost by měla mít své hranice. Bohužel ne každý tyto hranice akceptuje a uznává. Ano, jsou i lidé, kteří za „prožití smrti“ zajdou hodně daleko…

 

Existuje disociativní látka, která prý umožňuje prožitek skutečné smrti. Typickou vlastností této drogy je vyvolaný pocit, že prožitek smrti je reálný (člověk si myslí, že je skutečně mrtev) a nepopsatelný (tzn. pocit, že prožitek nemůže být vylíčen použitím řeči, že je mimo všechna slova).

Zážitek je prý nadčasový, bezbolestný, myšlení je neobyčejně jasné, prožívající má pocit klidu a pokoje. Může se objevit také pocit oddělení od těla.

Mezi nejčastější halucinace patří vize krajin, lidí včetně partnerů, rodičů, učitelů a přátel (i těch, kteří jsou v té době naživu) a náboženských a mytologických postav včetně andělů a představitelů (např. Boha, jako světla).

 

Po požití této drogy následují čtyři etapy prožitků:

- pocity vnitřního klidu a spokojenosti
- pocit oddělení od těla
- vstup do přechodného světa temnoty (rychlé pohybování se v tunelech: "tunelový zážitek")
- vnořování se do zářivého světla ("vstoupení do světla")

 

Díky těmto účinkům se droga (jméno záměrně neuvádím) stává hlavně mezi mládeží stále oblíbenější… A fámy, šířící se mezi uživateli této drogy, že je naprosto neškodná a bezpečná, jí bohužel dodávají na atraktivitě.

 

Ano, bojím se smrti, bojím se o své blízké. Často si kladu otázky, zda je smrt skutečně synonymem pro slova jako konec, nic, prázdno… Ale neuznávám veškeré praktiky zabývající se reálným prožitkem smrti. Myslím, že vše by mělo mít své hranice, za které bychom neměli nikdy zajít. A o smrti to platí dvojnásob.

 

„Je nejisté, kde tě čeká smrt, a tak ji očekávej všude.“

„Co je smrt? Konec, nebo přechod?“

Seneca Lucius Annaeus

Reklama