Přijdu si k ničemu, je mi dvaatřicet a jsem sama, sama jako kůl v plotě.

 

Do září loňského roku jsem si myslela, že za rok, tedy touto dobou, už budu vdaná paní, jenže ouha, můj kluk mi dal před loňskými Vánoci kopačky, a to ze dne na den. A jak se ty zpropadené svátky blíží a před vánoční výzdobou také neuteču, tak se mi to celé začalo vracet. Myslela jsem, že jsem se z toho už dostala...

 

Požádal mne o ruku na dovolené
Všechno bylo fajn, asi půl roku jsme bydleli spolu, dokonce jsme jeli na dovolenou na jih Francie autem, ač tou jejich hatmatilkou ani slovo neřeknu, a tam na jedné vyhlídce nad mořem mne požádal o ruku. Vlítla jsem mu do náruče jak v romantickém filmu od Pilcherové. Zbytek dovolené byl úžasný – chodili jsme po plážích, po parcích a zahradách, jedli v útulných bistrech a plánovali si budoucnost. Mluvili jsme o dětech, jak bychom mohli upravit byt, zda si případně nevzít úvěr, co my dva...

 

V půli záři, asi měsíc a půl po návratu mi přišel říct, že vyhrál stipendium od jedné farmaceutické firmy, která sídlí nedaleko Paříže. Ale že mi nechtěl říkat, že se účastnil konkurzu, protože nevěděl, jestli se vůbec nějak umístí. Spadla mi čelist, cítila jsem trochu zklamání, že se mi ani s tak velkými plány nesvěřil, ale zároveň jsem měla velkou radost, taková příležitost se přeci neodmítá.

 

Měla jsem jet s ním

Ano, neodmítá, sice jsme chtěli být spolu, ale vzhledem k mým pracovním povinnostem – nastoupila jsem v nemocnici na jeden speciální vzdělávací kurz, jsem s ním hned nemohla odjet. Měl končit v únoru, a tak jsme se dohodli, že si mezitím v práci vyjednám neplacené volno (případně dám výpověď) na zbytek jeho pobytu a budeme tam žít spolu – prý výše stipendia na život ve dvou bude stačit – firma platí byt.

 

Byla jsem šťastná a smutná zároveň, ale s jeho odjezdem jsem zas až tak sklíčená nebyla – za několik měsíců jsme měli být zase spolu, a to mi dodávalo energii do dalších dnů.

 

Nechci tu svoji zpověď dál protahovat, jen mne to mučí  – zpočátku zamilované každodenní e-maily doznaly jistou změnu – byly sice každodenní, ale už probíral, co jedl, kdo je kdo, kde byl, atd. a na city ke mně se už jaksi místa nedostávalo.

 

A potom se to stalo
Na mou otázku, zda přijede na Vánoce, začal odpovídat nejprve vyhýbavě, ale asi po týdnu mi to naservíroval natvrdo: nepřijede, nemá proč, poznal tam Claire, vedoucí jakéhosi oddělení, a s tou je teď opravdu šťastný, a ať se na něj nezlobím, že se se mnou rozchází a že bude žít ve Francii. A tím celý náš dvouletý vztah uťal, zadupal do země.

 

Skončila jsem na psychiatrii, nakonec jsem se zmátořila natolik, že jsem byla schopná fungovat i bez prášků, ale teď už zase přes týden beru antidepresiva, je mi na nic. A bohužel, ani tahle zpověď, od které jsem si plánovala úlevu, mi moc nepomohla.

Reklama