Jsem noční zvíře.

Už od první třídy základní školy chodím ráno pozdě. Při přijímačkách na gympl se mi to i vyplatilo neb na mne nezbyla volná lavice a tak jsem s radostí, kterou jsem nedala znát, musela přisednout ke spolužačce, která patřila mezi výborné žáky. Opsala jsem celou matiku a byla přijata ke studiu…

Pamatuji si na ranní úprky do práce v obchodě, který otvíral v nekřesťanskou osmou hodinu. Vplížila jsem se tajně, leč pan vedoucí vždy stál za pultem a přísně na mne hleděl…

I v dalších zaměstnáních se po mě vyžadovala přítomnost na pracovišti v osm, takže se rána stala noční můrou, když jsem musela vypravit do školky dvě malé kvičící potvůrky, které si v zimě chtěly vzít sandálky a v létě se sháněly po čepici a rukavicích a přitom se ještě měla stačit mrknout do zrcadla, jestli náhodou neběžím do práce v pyžamu a s natáčkami ve vlasech…

Byla jsem proto blažeností bez sebe, když jsem nastoupila na místo, kam dojdu pěšky a kde jsem se dohodla, že budu chodit do práce na devátou a zůstanu do šesti, snad kromě pátku, kdy můžu odejít dřív. Nějaký čas to fungovalo dobře, do práce jsem chodila ráda, když bylo třeba, zůstávala jsem i přesčas a předpokládala, že šéf si všimne a ocení mé „zásluhy“ i finančně. Přidáno jsem sice dostala, ale jako facka na mne dopadl fakt, že kolega, který měl původně stejný příjem jako já, má najednou víc o dost velké peníze . Byl to vztek a ponížení, které způsobily, že se z mé oblíbené práce stalo místo, kam se mi po ránu vůbec nechtělo.

A tak jsem zase začala chodit pozdě, prostě jsem se nedokázala vypravit z domu. A když přibyla k mému beztak špatnému rannímu vstávání i vnučka, která přiletí do ložnice s radostným křikem „babi, ty spíš?“ a nutí mě, abych s ní seděla u stolu, když baští svou každodenní snídani – …bíček s …ládou - moje pozdní příchody přesáhly mez tolerance pana šéfa. Pohrozil, že mi  sebere pohyblivou část mzdy, jestliže se nepolepším. Jenže já byla tak otrávena, že jsem si jen dělala legraci, že s nástupem zimního času budu chodit včas, ale jinak to se mnou nehnulo.

Před týdnem přišel pan šéf s vážnou tváří a sdělil mi, že pokud začnu chodit včas, dostanu bonus v takové výši, aby vyrovnal rozdíl mezi mým a kolegovým platem. Konečně dostanu zaplaceno za své pozdní příchody, jupííí.

Dostal jste mě, pane šéf!!! Slibuji, že budu chodit na devátou.

olafka

P. S.: Vzhledem k nestandardním standardům v naší firmě nedoporučuji tento postup běžně aplikovat na jiné šéfy.


Děkuji Olafce za první a zatím i poslední příspěvek k tématu v redakční poště :). Myslím, že je natolik inspirativní, že se rozepíšete i vy, ostatní. Přemýšlel jsem, jak bych to aplikoval v naší redakci, ale vzhledem k tomu, že mě ó nejvyšší neviděl měsíc, si to nějak nedovedu představit.:)).

Tak už se nenechte pobízet a napište mi, jak to v práci máte vy! čekám na adrese redakce@zena-in.cz

Reklama