Je to smutné, ale cítím, že mé dětství končí právě teď – a to je mi 38 let a mám 2 velké syny.
Dosud jsem se cítila soběstačná a samostatná, ale něco se změnilo…

Ani ne před měsícem se můj život začal hroutit – dozvěděla jsem se, že mi onemocněla rakovinou maminka – moje nejmilovanější osoba. Byla mi matkou i otcem (ten o mne nestál), obětovala se za mne a později i doslova za mého bratra, který ji doslova vysál.
 
V pondělí mi řekli, že na léčbu je pozdě a že je to už jen otázka jen dní…
A já si teď připadám jako malé dítě, nevím co bude dál – vždy tu byla ona – člověk který tu byl pro mne, pomohl mi a povzbudil mne a na oplátku já to samé dělala pro ni.
 
Až tu nebude, budu oplakávat nejen ji, ale i své dětství, už nebudu dcera, která se opírá o maminku, ale jenom maminka, o kterou se opírají její děti.
 
Omlouvám se za chyby i otřesný sloh, ale toto píšu v hlubokém smutku…
 
Víte, že maminka je rovněž jedna z nás – je to Vilda (ikonka usměvavé sluníčko s kloboukem a kytičkou), chodila na několik auditek – psala tam i básně a pověstný odstavec s Paroubkem, který i vyšel jako článek, napsala i pár pěkných článků.

Byla to skvělá osoba společenská, plná humoru, lidí ji měli rádi, byla ještě poměrně mladá – pouhých 60 let, které jsme tu nedávno slavily, duševně ale rozhodně mladší.
 
„Mami mám tě moc ráda“, tato slova jsem jí včera řekla v nemocnici, možná jsem jí je měla říkat častěji. A ona mi řekla: „I já tě mám moc ráda...“ (chybí mi tu plačící srdíčko)
 
Moc děkuji těm, které mi tu pomáhají v mém trápení a smutku. Prosím vzpomeňte si na ni, kdo ji znáte...
 
Vaše About


Jménem celé redakce vyjadřuji upřímnou soustrast. Cokoli víc by asi byla prázdná slova. Hodně síly...

Reklama