Třicátník, žijící doma u svých rodičů, není dnes žádným neobvyklým jevem. Těchto zralých jedinců, obývajících stále svoje dětské pokojíčky, neustále přibývá. Možná by se i osamostatnili, ale proč? U rodičů je to pohodlnější.

Důvodů, proč roste počet mladých lidí, kteří i v dospělosti žijí se svými rodiči, je celá řada. Ne pokaždé jde o takzvané mamánky, kterým se nechce začít starat se o sebe sama. V mnoha případech jsou na vině ekonomické problémy, finanční nejistota, nezaměstnanost, pocit méněcennosti, neshoda s partnery.
U Šárky však jde spíš o to mamánkovství.

kid

Mama hotel u Šárky

Šárka je sedmačtyřicetiletá maminka dvou dospělých synů, devětadvacetiletého Lukáše a pětadvacetiletého Patrika. Oba je měli s manželem v poměrně brzkém věku, a ani jeden z nich ještě nebyl dostatečně zralý na jejich výchovu. Než se nadáli, vyrostli jim oba kluci pod rukama a najednou byli dospělí.

Pro Šárku tak bylo velkým šokem, když její starší syn přišel už v osmnácti s tím, že se chce osamostatnit a bydlet sám s přítelkyní.
„Není to moc brzy?“
Stále ho pokládala za svého malého chlapečka.
Její manžel byl sdílnější: „Když chce, ať si to zkusí.“

Šárka si uvědomila, jak rychle jí najednou kluci vyrostli. Proboha, kdy k tomu došlo? V té době s manželem podnikali a v koloběhu mezi prací a domácností pokládala jaksi za samozřejmé, že kluci jsou doma, patří k nim, do svých dětských pokojíčků, kde je vždy nalezla.
Řekla si, že alespoň Patrika si bude více všímat, nechtěla, aby i on je tak brzy opustil.

Patrik se vždy velmi dobře učil, a tak šel studovat na střední a nyní studuje posledním rokem na vysoké škole. Není ještě samostatně výdělečně činný, ale přivydělává si formou různých brigád, většinou v reklamních agenturách a médiích, kde si vydělá skoro víc než Šárčin manžel.
Do domácnosti však nepřispívá ničím a nedávno přišel s tím, že chce studovat ještě další školu.
Šárčin manžel ale už zasáhl:
„To si ale chlapče budeš platit už sám. My tě nebudeme živit do nekonečna.“
Má na Patrika trochu vztek, protože Šárka mu neustále „utírá zadek“, Patriček nic nemusí, ničeho se nechytne. Doma se zadarmo nají, vyspí, s ničím nepomůže. Končí poslední ročník vysoké a chce ještě na další, tento způsob studia a nicnedělání, pouze starání se o své vlastní zájmy, mu prostě vyhovuje.
„Já jsem se ve tvém věku už staral o rodinu, chodil do zaměstnání,“ rozčiluje se často Šárčin manžel, když ho vidí válet se na gauči, poněvadž se den předtím vrátil z nějaké párty.
„S ničím mámě nepomůžeš, doděláš školu, a buď budeš přispívat na domácnost, nebo si najdi svoje vlastní bydlení!“
Šárka se pak do toho většinou vloží s tím, co je to za otce, který vyhazuje vlastní dítě z domu, když ještě nemá ani žádnou stálou práci.
„Musí se konečně osamostatnit, starý je už na to dost. Studovat se dá i při zaměstnání. Anebo ti přispívat na domácnost, ne to, co vydělá, rozházet s kamarády.“
Šárka však spor vždycky nějak urovná, je ráda, že má Patrika doma.

Zvrat

K velkému zvratu a jinému úhlu pohledu na věc však i u Šárky dochází ve chvíli, kdy zarachotí klíče v zámku a přijde její druhý milovaný syn, starší Lukáš.
Ten se sice v „osmnácti“ jakože osamostatnil, žije s přítelkyní (v pořadí s třetí), ale ta, když se pohádají, nebo se jí něčím znelíbí, tak mu prostě sbalí kufry a Lukáš se takto opětovně vrací i několikrát do měsíce zpátky domů. Změnil už několik zaměstnání, stále se mu nedaří, byt patří jeho přítelkyni, a tak to má vyřešené tak, že třeba týden je u ní, z toho se objeví na týden doma, a takto putuje už skoro přes dva roky.
„Zruš mu ten pokoj, nebo se nikdy neusadí. Copak jsme hotel? Kdykoliv se mu zlíbí, přijde, nají se, vyspí se a zase odkráčí,“ zasáhne opět Šárčin manžel.
„Co je to taky za přítelkyni, když ho pořád vyhazuje podle nálady,“ omlouvá ho Šárka. „A nezapomeň, že odešel už v osmnácti, buď rád, že ho vidíme.“
„No, to jsem. Nikdo ho tehdy nevyhazoval. A peníze jsme mu dali stejně jako Patrikovi. Chtěl se osamostatnit, tak se měl osamostatnit, a ne to vzdávat každou chvíli. A co je to za chlapa, že se nechá vyhodit.? Má se umět postarat sám o sebe i o ni,“
řekne zase rázně manžel.

Jenže Lukáš už delší dobu nemůže najít práci, je věčně bez peněz, a tak oba rodiče stejně nakonec zjihnou a své dítě pustí dál do dveří a postel rozestelou jako mockrát předtím...

Šárka má, co chtěla. Pohled na oba téměř třicetileté „chlapečky“ ve svých pokojích. Avšak při pohledu na špinavé hory nádobí, plný prádelní koš, vyjedenou ledničku a de facto všechno zadarmo, ji už samotnou kolikrát napadlo, že to není normální. Navíc už mockrát uvažovala o tom, že by dětské pokoje zrušila a udělali si manželem konečně ložnici, protože spí v obývacím pokoji.
Ale jak najít sílu a své děti nadobro z baráku „vyhodit“?

-----------------------------------------
Pozn.
Život u rodičů bez povinnosti platit nájem, s pravidelnou a bezplatnou domácí stravou a bez starosti o praní a žehlení oděvů a prádla, má pro mnohé bezpochyby své kouzlo. Nic se ale nemá přehánět. Život doma „přes čas“ má  své záporné stránky. Takový člověk se nic nenaučí, je zvyklý na to, že mu stále někdo slouží, aniž by za to cokoli očekával či požadoval. Upřednostňuje také svoje zájmy a potřeby, ať to stojí, co stojí – často i na úkor toho druhého...

Podle zjištění Eurostatu bydlí společně s rodiči téměř polovina mladých Evropanů mezi 25 a 34 roky. Podle deníku The Guardian v bytě s rodiči bydlí 1,6 milionu mladých Britů. Hlavně však z toho důvodu, že si vlastní bydlení nemohou dovolit. Naopak ve Spojených státech, ale i v severských evropských zemích je zvykem, že rodiče svého potomka, aby se naučil starat sám o sebe, „vyexpedují“ z domova už ve věku kolem osmnácti let.

Přečtěte si také:

Reklama